O pravdě

Dva roky jsme byli od rána do večer masírováni informacemi o, jak by tomu odpovídalo mediální pokrytí, nejsmrtelnější nemoci všech dob – COVID-19. Čas oponou trhnul a covid zázračně (ze dne na den) zmizel. 24 hodin denně se teď mluví o ukrajinsko-ruském konfliktu. Ale zatímco v době mediálně covidové mohl člověk dohledat i informace mimo hlavní mediální proud (netvrdím, že musely být vždy nutně pravdivé), tak nyní jsme pod vlivem jediné správné pravdy. Jiný, než oficiální názor je totiž umlčen, a kdo by se náhodou odvážil s ním vystoupit, tomu hrozí, vedle brutální ostrakizace, státní moc odnětím svobody. Jasně, že pravda je jenom jedna (logicky opakem je lež, a té může být nekonečně mnoho), ale musí být verifikovatelná (ověřitelná). Pravdivý výrok se nepozná podle toho, že ho vyjadřuje vyšší moc (stát, fiktivní bůh, média apod.). Pravdu je nutné neustále konfrontovat s jinými pravdami, až na základě této konfrontace (např. formou sokratovského dialogu) můžeme pravdu nalézt. Když svoji pravdu izolujeme, logicky se z ní stane degenerovaná lež. I my komunisti jsme dříve hlásali jen tu svou a jedinou pravdu, až jsme nakonec žili ve lži (že je vše v podstatě v pořádku a všechno se spíše více než méně daří). Invaze na Ukrajinu je ruská hanba. I kdyby tam vládnul Hitler, který by však nikoho mimo své území neohrožoval, tak žádný stát nemá právo ho napadnout. To jsme oprávněně vyčítali především Američanům, jejichž zločinné intervence rozvrátily nemálo zemí a připravily o život bezpočet lidí. Chová-li se někdo jako hajzl, tak to nesmí znamenat, že se tak budu chovat také – v tom případě totiž zlo vítězí. I informační je válka, a proto je nutné protivníkovy informace vyvrátit, a tudíž porazit a zničit. Tím, že je tupě zakážeme, vyhráváme jen zdánlivě a jistě pouze dočasně.