Minulý týden v rozhovoru Biden–Zelenskyj zazněl slib amerického prezidenta, že Ukrajina se přece jen stane členskou zemí NATO. Šéf Bílého domu se ale členských států nezeptal, může-li něco podobného slíbit, a přesto to slíbil. Co všechno tento jeho slib však znamená? Předpokládejme, že jde jen o propagandistické heslo, pak nemá valnou cenu. Snad jen pomoc, aby Zelenskyj doma mohl dál živit naději, že Ukrajina je veliká a že všechny její problémy jednou vyřeší on, prezident, jakého nikdy do té doby země neměla. Plácnutí do vody, řekli by naši předci. Pro Ukrajince zástupný problém, který má poněkud pozvednout jejich nacionalistické cítění, které, kdyby nebylo postbanderovských bojůvek, by upadalo čím dál níž. A Ukrajina opravdu na tom není dobře, i když dostává finanční injekce od Evropské unie i od samotných Spojených států.
Pokud Biden svá slova myslel vážně, pak je to na pováženou s demokracií a svobodou ve státech spojených v Severoatlantickém paktu. Nerozhoduje už Brusel nebo představitelé členských zemí, ale jisté kruhy ve Washingtonu, které mají zájem na stupňování napětí na východě Evropy. Je jim jedno, že nárazníkové státy, jakými jsme i my, by při nějakém konfliktu prostě »vymizely«. Jsou daleko od atlantických a tichooceánských břehů, i když při současné úrovni vojenské techniky je to jen malinko větší kousek naděje na přežití. Zjednodušeně řečeno, USA rozhodují a určují, co druhé členské země smějí dělat. Ty mohou jen váhat, trochu zdržovat, ale nic víc. Jinak bude uskutečněno to, co chtějí tam ve Washingtonu. Demokracie v rozhodování je nahrazena diktátem. Pokud jde o nás, nepochybuji o tom, že bychom zvedli hlas pro jakýkoli návrh Spojených států ještě dřív, nežli by byl vysloven.
Důsledky takového přijetí by však na sebe nenechaly dlouho čekat. Válkychtiví Ukrajinci by využili svého členství a nejen vpadli do Luhanska a Doněcka, ale pokusili by se vylodit i na Krymu. Protože by byli odraženi, zavolali by na pomoc kamarády z NATO. Ti by s »nadšením« šli umírat za velikost komika Zelenského. Svět by už nebyl na pokraji války, ale ve válce, i když obě strany by se zatím, v první etapě střetu, chtěly vyvarovat použití těch nejdrastičtějších zbraní. Tedy do té doby, než by jedna ze stran začala prohrávat.
Pokud tedy senilita pana Bidena a velikášství prezidenta Zelenského by přece jen měly vést ke vstupu Ukrajiny do NATO, pak se máme nač těšit. Ale už jednou prý sami američtí generálové, nepoměrně schopnější než samotný prezident, zabránili střetu. Věřme, že je ve Spojených státech víc rozumnějších lidí než v Bílém domě, a třeba i mezi posthavlovskými demokraty u nás, kteří jsou ochotni udělat cokoli, »i mýlit se« s americkým prezidentem.