Dvaatřicet let – právě tolik uplynulo od listopadových událostí roku 1989. Nechci použít citát, že "tato země nevzkvétá", protože bych zároveň musel použít jiný citát o "mafiánském kapitalismu a blbé náladě" a o tom, že nemám věřit komunistům, o tom, že se bude zdražovat a že bude nezaměstnanost atd. Pokusím se ale nyní ve stručnosti shrnout ony do nebes vynášené výdobytky tzv. sametové revoluce.
Jistě, zmizely fronty na banány a toaletním papírem můžeme tapetovat (zatím, než se z toho všeho většina s prominutím "poto" a spotřeba enormně převýší nabídku...). Jen stojíme ve frontě na smlouvy o změně dodavatele energie, nebo na očkování, pokud se očkovat chceme. Také smíme vycestovat třeba do tramtárie, jsme-li ovšem dostatečně solventní a také pokud nás přijímající stát přijme a jsme správně proočkovaní nebo máme jiný papír o tom, že nešíříme třeba Covid 19. Rovněž si beztrestně někteří bohatí lidé smí přát smrt prezidenta (pokud to svědomí takového jedince unese, ale jak vidno, jsou i tací "hrdinové"). Smíte i studovat v zahraničí, zejména na Západě..., ale je potřeba vlastnit tučné bankovní konto, bez něj nemáte nárok.
Svoboda slova, ta se přeměnila na sprostost a vulgaritu, demokracie na demokraturu, tedy procesy, které jen někteří uznají pro sebe za správné a jiní je považují spíše za anarchii, kdy nad vší pochybnost takříkajíc "mocnější vždy bere" vše. Teatrální proklamace lidských práv zadupala do země i tu úplně základní občanskou slušnost, nedovolím si říct povinnosti, jejichž vyžadování (najde-li se vůbec takový odvážlivec) je okamžitě klasifikováno jako hrubé porušování zmiňovaných práv, která si pro sebe přivlastnili jen držitelé peněz.
Právní systém českého státu s urputnou výdrží brázdí již dostatečně hluboko vyježděné koleje netrestaných lží, podvodů a zejména korupce. Obyčejný člověk se práva dovolává nesmírně obtížně, nejčastěji rezignuje, odrazen cenou poplatků a znechucen byrokratickou a po úplatcích lačnící úřednickou mašinérií.
Vytratily se základní sociální jistoty, které předlistopadový režim obyvatelstvu stoprocentně garantoval. Právo na práci je sice zakotveno v řadě zásadních dokumentů, avšak jen zakotveno.
Mladé rodiny s dětmi či matky samoživitelky jsou vydávány na pospas trhu ve smyslu, "urvi si, co můžeš", protože Tvé trápení a Tvá budoucnost nikoho nezajímají. Chceš bydlet? Zatěžkej si dalších 20 nebo více let svého života hypotečními splátkami. Garanci úrokových sazeb Ti ale nedáme. Až se nám zachce, v průběhu splátek Ti je nemilosrdně zvýšíme.
Jsi důchodce? Celý život jsi poctivě pracoval? Nebuď k smíchu. Nevystačí Ti důchod na nájem a s ním spojené platby? Jdi bydlet jinam, třeba pod most. Nemáš na jídlo? Ať se o Tebe děti postarají. Že nemáš děti? Tvoje chyba. Měl jsi nějaké zplodit. Perspektiva, máš přece sen, tak za ním jdi, ale v čem, za co a kam?
Chceš kvalitnější lékařskou péči? Zaplať! Chceš účinnější léky? Zaplať. Nemáš na to? Smůla. Tak si dvakrát denně vezmi po jídle ibalgin nebo lacinější paralen...
A co děti? Mají si kde hrát? Mají, ale nehrají si tak, jako před rokem 1990 nebo 2006 jak zpívá Katapult. Přetechnizovaná společnost je svedla do spárů "vymožeností" téhle civilizace, o níž si myslíme, že je tím nejvyspělejším, co nás mohlo potkat. Není. Dětem vládnou počítače, tablety, notebooky a iPhony. Děti nemají aktivní pohyb, dětská obezita v České republice dlouhodobě okupuje čelní místa evropských statistik bez viditelného světla na konci onoho pomyslného tunelu. Kromě prázdných politických a mediálních řečí tento tragický problém se zřejmými fatálními následky nikoho nezajímá. Odborníci sice bijí na poplach, avšak slyšení se jim nedostává.
Úcta k tradicím předků, rodné zemi, respekt k rodičům a prarodičům a obecně k dospělým se mezi dětmi téměř nenosí. Slyšet některé dítě pozdravit, poprosit a poděkovat, to už musíte mít sakra štěstí.
Uplynulých 32 let změnilo občanskou společnost k nepoznání. Jistě k horšímu. Neustále přibývá těch, kteří žel žijí (živoří) na nebo pod hranicí chudoby. Nůžky mezi hrstkou extrémně bohatých a těmi, kteří stěží vyžijí od výplaty k výplatě, se rozevírají do obludných rozměrů.
Zmizela také úcta k práci jako takové. Zejména té fyzické, namáhavé a manuální. "Přece nejsi tak blbej, aby ses živil rukama", slýchávám kolem sebe až nezdravě často. Neuvěřitelný výrok, kterým rodiče a další třeba ve škole nebo i na pracovišti vychovávají jak potomky, tak mladou generaci. To je velmi nebezpečné.
Smutno je v zemi české. ČESKOSLOVENSKÉ říct ani napsat nemohu, ono už ani tohle 32 let po globálně řízených převratech ve střední a východní Evropě žel neplatí.