3. ČÁST
1. Část: Již skoro tři desetiletí v České republice probíhají politické procesy z podnětu ÚDV původně podle § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu…, který proti návrhu skupiny 41 poslanců nezrušil Ústavní soud. Současný trestní zákoník v podstatě převzal shora uvedený § 5 o ještě horším obsahu. Protiústavnost odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
2. Část: K čemu slouží ÚDV. O tzv. válce soudů. Základní právo na zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele, atributy lidských práv a mezinárodní ochrana národního nadstandardu v oblasti lidských práv.
3. ČÁST: Nástroj rozkladu českého státu. Politické procesy uměle rozdělují společnost, a skutečné problémy nám unikají. Nikoli Rusko a Čína, ale náš stát byl poražen ve studené válce. Stali jsme se kolonií. Absurdity »na čtvrtou«. Nezávaznost odůvodnění nálezů Ústavního soudu obecně a v tomto případě zvlášť. Závěr.
Rozděl a panuj - nástroj rozkladu českého státu
Při přijímání Listiny a jejího zařazení do ústavního pořádku ČR nikoho ani nenapadlo, aby do čl. 40 odst. 6 Listiny o zákazu retroaktivity trestního práva byla zařazena v podstatě podvratná větička analogická ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a jeho ještě horším nepřímým derogacím. Potřebnou kvalifikovanou většinu nemohl získat ani záměr přijmout zákon č. 198/1993 Sb. ve formě ústavního zákona, byl proto přijat jako prostý zákon. Nerespektování vůle Parlamentu Ústavním soudem a zacházení s tímto zákonem, jako by to byl zákon ústavní, nás přišlo draho.
Už skoro tři desetiletí trpí náš ústavní systém deformací soutěže politických stran. Propadáme se v soutěži národů, dluhová past sklapla a namísto překonání skutečných problémů valíme před sebou neustále přifukovaný balvan minulosti, na který se už nabalují křivdy nové, mnohem hlubší a rozsáhlejší. Naše skutečné problémy narůstají a nejsme schopni se soustředit na jejich společné řešení.
Na transformaci a vstup do EU doplatila Česká republika ze všech států bývalého východního bloku relativně nejvíce. Např. podle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho jsme poražený stát, ze kterého v období let 2010-2016 »bylo odkloněno« jen na dividendách 7,6 % HDP (cca 2252 miliard Kč), ale ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu »vrátilo« 1,9 % HDP (cca 563 miliard Kč) – viz Lenka Zlámalová, www.echo24.cz/a/SCZiA/z-ceska-se-stal-krmelec-evropy, 28. 3. 2018. Přitom je to původně uměle vyvolaný náhradní problém, podobně jako všechny »multikulti« a »politkorekt« rozkladné kampaně, aby se v daném případě zapomnělo na německé válečné zločiny a zločiny proti lidskosti a už v žádném případě nedošlo na placení nějakých válečných reparací. V českém národním hospodářství se stále více prosazují typické koloniální rysy. Slouží jako doplňková ekonomika pro metropoli. Tou jsou čím dále, tím méně, ale stále ještě Spojené státy prostřednictvím Evropské unie, kde dominuje Německo.
Oproti Německu Spojené státy »komunismus« nikdy netížil tolik, jak dávaly najevo. Hlavní bylo něco jiného. Je pro to přesvědčivý důkaz: SSSR se rozpadl, ale studená válka neskončila a na Rusko se útočí dál. My sami zrazujeme základní poučení z vlastní historie o tom, kdo zabránil Německu v plánované a již také prováděné genocidě českého národa. Provádíme zahraniční politiku proti svým národním zájmům.
Dnešní spojenci a partneři námi ve skutečnosti opovrhují a hlavně si mnou ruce. Smíme přispívat do jejich penězovodů, být jejich zásobárnou stále ještě kvalitně vzdělaných mozků, být zdrojem laciné pracovní síly, polotovarů a surovin pro jejich finální výrobky, nakupovat jejich předražené zbraně a vakcíny, posílat své vojáky do válek v jejich zájmech. Podle nich by nám prospělo »kulturní obohacení« narůstajícího sociálního napětí nekontrolovatelným přílivem hladových nevzdělaných a nepřizpůsobivých nešťastníků, které v těchto válkách jako svůj průmyslový a koloniální odpad neustále produkují.
Jak prozíraví lidé mohou dnes pracovat v českých zpravodajských službách či s nimi spolupracovat, jestliže by měli předpokládat, že po zásadní změně režimu, kterou nelze nikdy vyloučit, je následující režim, podle příkladu režimu současného, nejprve propustí ze služby a zamezí jejich zaměstnání na jakékoliv řídící pozici ve státním aparátu a ve státem ovládaných organizacích a podnicích, že je bude soustavně skandalizovat v hlavních sdělovacích prostředcích, vezme jim výsluhové příspěvky a nakonec je bude trestně stíhat na základě retroaktivního zákona v jejich neprospěch?
Už se mele další oběť?
Dne 23. 09. 2021 zveřejnila ČTK další »příšernou« zprávu: »Praha - Předseda českého hokejového svazu Tomáš Král byl podle deníku Sport za minulého režimu tajným spolupracovníkem kontrarozvědky StB. S odkazem na dokumenty v Archivu bezpečnostních složek list napsal, že Král během povinné vojenské služby donášel na svého nadřízeného a udal vojína, který ‚udržoval kontakty do kapitalistických zemí‘. Král v prohlášení pro Sport uvedl, že s vojenskou kontrarozvědkou byl v kontaktu coby pracovník organizačně právního oddělení. S civilní StB podle svého vyjádření neměl nikdy nic společného…« Dehonestace v tisku vždy předchází trestnímu řízení. Stát, který dopustí, aby se takto jednalo s příslušníky a spolupracovníky jeho bývalých zpravodajských služeb, jen dokazuje, že nechrání své občany, protože sám slouží cizím zájmům. Zpráva ČTK v kontextu přes 30 let uměle udržované politické hysterie přináší další »důkaz« a zároveň oběť neustále přiživované kampaně. Tato kampaň je zprostředkovaně namířena i proti našim současným zpravodajským službám, bez kterých se neobejde žádný suverénní stát, protože ve prospěch svého státu v nich může sloužit jen ten, kdo je o své službě vlasti vnitřně přesvědčen. Jenže celým státním aparátem prolíná jedno velké veřejné tajemství o politických procesech iniciovaných ÚDV na základě původně § 5 zákona č. 198/1993 Sb., kterým uvolnil cestu Nález. Neukojitelná mlýnice tak neustále prohlubuje svůj rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika suverénní stát.
Absurdity »na čtvrtou«
V současnosti ještě probíhají řízení proti příslušníkům čs. vnitřní zpravodajské služby, kteří měli na přelomu 70. a 80. let minulého století pronásledovat naše spoluobčany pro jejich politické přesvědčení a nutit je k vystěhování do zahraničí v tzv. akci »ASANACE«.
Jednomu ze stíhaných spoluobčanů je dnes přes 68 let. Již byl dvakrát odsouzen v rozporu s jeho lidským právem na zákaz retroaktivity trestního práva z obdobných důvodů, jaké se mu připisují i dnes, z toho podruhé nepodmíněně, a celý trest, tři a půl roku, vykonal. Jeho manželka se pak utrápila a zemřela ještě před tím, než byl propuštěn na svobodu. Pod vlivem prorežimní lživé propagandy se od něj odvrátily i jeho děti. Ve vězení vážně onemocněl a jeho špatný zdravotní stav mu bránil v osobní účasti na hlavním líčení. Z jeho personálního spisu zjistíme, že nikdy nebyl ani kázeňsky trestán a že jeho služební hodnocení byla vždy kladná. V roce 1986 byl propuštěn ze služby na svou vlastní žádost. Dnes je politicky účelově kriminalizován.
Jako důkazy jsou používány soudu obecně známé skutečnosti (notoriety). O tom jsme se již zmínili ve 2. části této statě (viz CITACE 1. a následující text). Bylo tomu tak i v případě zmíněného spoluobčana.
K vystěhování do zahraničí docházelo na vlastní žádost na základě povolení, o kterém rozhodovala ve správním řízení příslušná krajská správa pasů a víz, která nebyla podřízena StB, ale právě naopak byla jako rozhodující správní orgán povinna prověřit správnost všech údajů uvedených v žádosti o vystěhování včetně vůle žadatele se vystěhovat, např. pohovorem s žadatelem a za své rozhodnutí nesla plnou odpovědnost včetně trestní. Je jasné, že zde došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi údajným jednáním příslušníků StB a jeho následkem – vystěhováním do zahraničí. Tím se však státní zastupitelství ani soudy vůbec nezabývají. Je ostatně těžko představitelné, jak by přísně zakonspirovaní zpravodajci mohli vystupovat na veřejnosti pod svými krycími jmény jako veřejní činitelé. Pracovníci příslušných správ pasů a víz, kteří tato rozhodnutí ve skutečnosti podepisovali, však nebyli slyšeni ani jako svědci.
Společenská nebezpečnost činu byla nezbytnou podmínkou jeho trestnosti. Bez ní to nebyl čin trestný, i když by jinak vykazoval formální znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedených v zákoně; v daném případě zneužití pravomoci veřejného činitele. Podle § 65 odst. 1 trestního zákona tehdy platilo: »Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost«. Jaká je však společenská nebezpečnost až fatálně nemocného pachatele ve věku 68 let, který se už další obdobné činnosti dopouštět nemůže nejen pro svůj chatrný fyzický stav, ale i proto, že se změnila celá společnost a jemu je již právně zabráněno vykonávat jakékoliv funkce, kde by mohl zneužívat pravomoci veřejného činitele? Žádná. I to je hmotně právní důvod existence promlčení vedle důvodů procesních, daných zejména tím, že slábne také síla důkazů a prostředky trestního řízení již nelze věrně rekonstruovat činy dávno minulé a jejich společenské souvislosti. Společenská nebezpečnost se však v rozsudcích o těchto věcech zpravidla nerozebírá, a když ano, má se bez bližšího vysvětlení zato, že je prostě dána. Protože se tyto případy soudí už podle současného trestního zákoníku jako zneužití úřední moci, je na soudu, aby prokázal a zdůvodnil, že ve prospěch pachatele působí i změna zákona spočívající ve změně společenské nebezpečností projednávaného činu na jeho společenskou škodlivost a v čem tato změna ve prospěch pachatele spočívá, avšak v rozsudcích se o tom nedočteme.
Bývalý vyšetřovatel StB obžalovaný po půl století z ubližování na zdraví vězňů v r. 1948-1951 byl vysokého věku a velmi slabého zdravotního stavu. Trpěl II. a v závěru řízení III. stupněm ChOPN, kdy již ani nebyl samostatně schopen základních životních úkonů. Nedostatečné okysličování organizmu hrozilo infarktem myokardu a mozkovou mrtvicí zvláště při předpokládaném rozrušení při hlavním líčení. Obojí by znamenalo další nevratné poškození zdraví, případně smrt. Měl také výpadky ve vnímání a zpracování informací, nemohl se proto plnohodnotně bránit. Jeho stav se stále postupně zhoršoval, ale mohl se zhoršit i skokově. Obžalovaný již zjevně nebyl společensky nebezpečný. Pod tlakem médií soud nařídil hlavní líčení při vědomí uvedených skutečností. Zastáváme právní názor, že došlo k pokusu vraždy v úmyslu nepřímém a že na postup soudu je možno vztáhnout čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 7 Paktu a čl. 3 Úmluvy, zaručující každému ochranu proti mučení, krutému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
Člověk by už zapomněl, že bývalá »zločinná« Československá socialistická republika získala prestižní místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN dokonce dvakrát (v roce 1964 a v letech 1978-1979).
Závaznost nálezů Ústavního soudu a závěr
Součástí politického boje je snaha o ovládnutí státních orgánů, rozšíření či naopak zúžení jejich pravomocí a kompetencí. Na webové stránce Ústavního soudu naleznete tvrzení: »Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a protože podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, považují se za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty.“ Je to však ve zjevném rozporu s čl. 15 Ústavy: »Zákonodárná moc v České republice náleží parlamentu«.
Ústava nezná pojem precedentů ani precedentálního práva. Paralelní nadzákonný právní systém 15 vybraných úředníků je nepřijatelný. Ve věcné kompetenci Ústavního soudu je sice »ochrana ústavnosti«, ale musí přitom respektovat ustanovení čl. 88 Ústavy o řízení před Ústavním soudem ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se v řízení před Ústavním soudem použije jako subsidiární předpis občanský soudní řád (dále: o.s.ř.) a podle něj je u rozhodnutí závazný jen výrok. Neodmyslitelně to patří k české demokratické tradici psaného a nikoli kazuistického práva. Jinak by se bez právníka nikdo neobešel.
Dalším důsledkem použití o.s.ř. jsou i jeho ustanovení o vyloučení soudců. Podle § 14 odst. 1 o.s.ř. platí: »Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání věci a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat (dříve: »lze mít pochybnost«) o jejich nepodjatosti«. Uvedený důvod je tu jistě dán, neboť rozšíření pravomoci nad rámec Ústavy by posílilo i moc, prestiž a postavení každého ústavního soudce. Je naprosto absurdní, aby si Ústavní soud mohl takto sám sobě rozšiřovat okruh Ústavou mu udělených pravomocí jako vedlejší důsledek odůvodnění svých nálezů ve zcela jiných věcech. Odůvodnění nálezů Ústavního soudu proto nejsou závazná, ale měly by působit silou své přirozené autority. To by se ovšem Ústavní soud měl méně věnovat politice a více aplikaci ústavního práva a mezinárodních závazků.
Podezření na podjatost soudců v případě řízení o Nálezu je zcela zřejmé se zřetelem na poměr k věci již podle několika citací z období tzv. války soudů. Soudkyně Ústavního soudu, JUDr. Kateřina Šimáčková, k tomu píše: »Soudní judikatura byla v oblasti vyrovnání se s komunistickou minulostí velmi nejednotná… Byl to právě tzv. první český ústavní soud, fungující v letech 1993 až 2003, jenž byl v této oblasti velmi aktivní a působil jako soud pro-rehabilitační a pro-restituční. To souviselo s tím, že byl složen z osob, které před rokem 1989 patřily k odpůrcům komunistického režimu…« (Šimáčková K., Molková Foukalová K., Procházka V: Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Komentář, Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 10). Ústavní soud sám ustáleně judikuje, že pokud v řízení rozhodl vyloučený soudce, jde zároveň o porušení lidského práva na spravedlivý proces a rozhodnutí ruší. Odůvodnění Nálezu není právně závazné.
Závěr
Sociálnímu smíru by mohlo napomoci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii jak pro ty, kteří zneužili úřední moci, tak i pro jimi a státem postižené spoluobčany.