Začal jsem v poslední době více číst HN (Haló noviny) na internetu a nelituji toho vzhledem k tomu, že televizi nemám, rádia neposlouchám kromě hudby na YouTube a noviny či časopisy jsou pro mne neznámá věc. Když si uvědomím, kolik jich vychází a často na blyštivém glosy papíře. Nedávno jsem ukradl v bance na stole se povalující dva výtisky časopisu "Rezidence" a zhrozil jsem se. Taková váha, tolik promrhaného kvalitního papíru a takových píčovin na něm. Slušnější slovo nelze napsat. Ale jsem za krádež rád: Skončily v předpisově čistém tříděném odpadu rozvolněné bez hřbetu, a hlavně jsem si zase uvědomil, potvrdil a připomenul, na co tenhle zkažený svět mrhá penězi, aby uspokojil ambice – koho vlastně?
Zpátky k HN – článek, který se mi zalíbil jsem dal do přílohy a přidal krátké zamyšlení paní Nohavové ke Kojeneckým ústavům a otázce pěstounů. Problematice nerozumím, ale pochybnosti mám zásadní. K celému tažení v tomto směru. Alena Nohavová: Senát potvrdil konec kojeneckých ústavů. A jak se na to dívám já? Komentář následuje na závěr tohoto článku.
Přeji ve volbách úspěch. Potěšil mne rozhovor pana Filipa s novinářem jménem Duda z Práva – tolik arogantní drzosti od toho Dudy – kterou asi pokládá za tu invest...i aktivitu, ani to slovo neumím napsat i když anglický ekvivalent znám. To vyžaduje od politika hodně klidu a potěšilo mne to u pana Filipa. Dovedu si představit, jak onen zmiňovaný Duda asi podlézavě mluví s americkým senátorem, předpisově předem počůraný, který přijede položit květinu k pomníku "osvoboditelů" do Plzně. Upocený dopředu z úcty a povinného obdivu. To jsou zkrátka lidské povahy. Ani redaktorka Blesku, která s panem Filipem dělala rozhovor, nebyla takhle "odvážná". Napsal jsem sice do diskuze pod toho Dudu svůj názor, ale i slušný smažou, takže to je takové plivnutí do vody.
Avizovaný komentář k článku Aleny Nohavové:
Můj komentář: Stále nemohu pochopit, jak mohl parlament protlačit tento hrozný zákon. Nemluvím o Senátu, této zrůdné instituci sklerotických a namyšlených páprdů, zbytečných lidí/líšnych ljuděj, řekl by asi Maxim Gorkij a nezlobte se páni a dámy z vrcholné politiky na mě. Stačilo by se dívat na fotografie těch Senátních zrůd, mně určitě. Nejde o to, že mluvím sám za sebe, neboť mám adoptované dítě, ale dokážu vidět i věci kolem. Zabýval se vůbec někdo tím, jak probíhá pěstounská péče dosud, než od stolu na čísi požadavek navrhl a proloboval tento zákon. S jakým odůvodněním. Paní ex poslankyně kvituje s uspokojením alespoň to, že se odměny za pěstounskou péči zvýší. Do problému nevidím, ale vážně o tom pochybuji. Zvláště ve společnosti, kde jde jedině o peníze. Pokusím se, i když s křížkem po funuse, vyzpovídat svou adoptovanou dceru, která mi kdysi vyprávěla, jak si cikáni z pěstounské péče dělají kšeft. Jinak všechny ty dětičky černé nebo bílé, které nemohou za to, že se narodily, a narodily zdravé či nedokonalé, lituji. A není v tom nějaké maloměšťáctví, ale vidina problémů a fakt, že dostat se k dobrým pěstounům bude výhra v loterii. A argument, že péče kojeňáku prostě nenahradí laskavou rodinu v raném dětství je fakt z kategorie filmů v holyvůdu. V této filmové době žijem. Nejsem odborník, ale cit mám a jsem našimi politiky odzdola nahoru zhnusen. Co mi to je ale platné, když hezké řeči platí a skutky nejsou k ničemu. Nebo jsou jako v tomto případě.