Kam až ve svých názorech mohou dojít pravicoví politici, nám předvedl loni v listopadu bývalý poslanec za tehdy vládní stranu Věci veřejné Jaroslav Škárka. Napsal totiž na svůj Facebook v reakci na činnost neziskové organizace Nedoklubko, které podporuje rodiče předčasně narozených dětí: »Tyto děti s IQ kolem padesátky budou pro společnost přítěží. Pouze nějaká neziskovka se na nich napakuje. Stejné je to i s mentály« a dále »lidé, kteří nejsou přínosem společnosti, ať z důvodu mentální, či společenské diskvalifikace (dementi, bezďáci, imigranti atd.), nesmějí být společností protežováni. Zbavme se zbytečných«.
Nejsem stoupenkyně neziskovek. Značná část je jen kamufláž pro získávání peněz od státu. Neznám ani činnost Nedoklubka. Pokud plní to, co inzeruje, je třeba jí poděkovat. Jde mně však především o slova pana Škárky, kterého pamatuji z různých televizních vstupů jako »bojovníka za právo a pravdu«. Ta doba je jistě už pryč, kdy Věci veřejné byly ve vládě a měly ještě větší ambice.
Dnes mi jde však o obsah toho, co exposlanec Škárka, tento absolvent pedagogického studia na brněnské univerzitě, dnes podnikatel, si dovolil říci. Mengeleovský přístup vystudovaného kantora vyvolává až mráz po zádech při pomyšlení, že takoví, jako on, nám vládli v nedávné minulosti.
I postižené děti mají právo na život, i když chápu, že pro ty, kteří se o ně starají, to vůbec není jednoduché. Namísto pomoci a třeba i návrhu na zlepšení jejich zdravotního stavu, nabídnout vraždění – co jinak by si pod slovy »zbavme se zbytečných«, pan Škárka představoval?, je pro mne, učitelku, něco neskonale hrůzného. Každý má právo na život, byť pro některé z nás či naše děti to není právě jednoduché. Na nemoci a postižení, na které nejsou prostředky, protože stát za takových Škárků prodal to nejlukrativnější do zahraničí a tam také namísto například do našeho zdravotnictví plynou zisky a často se nedostává prostředků na dostatečnou pomoc. Je to důsledek společenského řádu, který těm majetným dává mnohé a těm nemajetným zase bere. Z jednoho krajíce nelze totiž dát všem. To nás učili už naši předci. Jsou postižení, na které pojišťovny nemají peníze, a lidé, starající se o postižené, jejich rodiny, vydávají na léčbu všechno, dokonce se musí zadlužit. Ale, že by jen na okamžik uvažovali o tom, aby své potomky, své blízké s nějakým tím handicapem chtěli zbavit života, si neumím představit.
Pan Škárka, bývalý předseda Věcí veřejných, exposlanec, povoláním učitel, v současné době podnikatel, je příkladem, kam až kapitalistický řád může dojít ve své nehumánnosti. Není však pro něj nebezpečný. Proto návrh trestu patnácti měsíců, který je právě soudními orgány projednáván, je mnohem mírnější než třeba pro pohraničníky, kteří jen bránili svou zemi, a pro Karla Hoffmanna, který údajně nechal zastavit vysílání rozhlasu v roce 1968, aby tak napomohl vojskům Varšavské dohody.