Šumavské postřehy. Když jsem sloužil za doby hlubokého socialismu ve Vimperku tak jsem s vojáky občas vypomáhal zprůjezdňovat šumavské hvozdy (zájmové vojenské prostory), ale také místní komunikace od sněžných závějí a bariér. Často jsme pak unaveni zašli na pivo do místní hospody. Od místních starousedlíků vím, kdo pro ně a pro stát byl skutečným nebezpečím. Ozbrojené složky to nikdy nebyli, spíše naopak. Soužití s občany v šumavských hvozdech mi připadalo tvrdé, ale „pohádkově“ idylické a později jsem při povýšení nerad odcházel. Od nich vím, že až do hodně pozdních 50-tých let neměli, ale občas chodili místní občané na německou stranu na pivo, a občas načerno i vojáci, kteří stavěli různé zábrany. Nikdo z toho nic nevyvozoval. Nebyl zájem.
Inu, všude žijí lidé a s dobrou vůlí se vždy dá vyjít.
Tento slogan jsem slyšel ještě mnohokrát od důstojníků Pohraniční stráže ČR kdykoliv jsem se s nimi ve své profesi setkal. Dodnes si ho pamatuji, a jako bývalá osoba odpovědná za spolupráci s místní samosprávou vždy uplatňoval. Ale raději dost, tento úsek života a vojenské historie bohužel hodnotí ti, kteří ho neprožili a rádi vše zneužívají.