V našem českém národě a záměrně používám tento termín, viz níže, společně s úpadkem školství a vzdělanosti, pod vlivem agresivních mediálních útoků a pokusům o překrucování historie jsme ztratili pokoru. A nejen to, i kritický pohled a vděčnost. Ptáte se na co a komu? Jednoduše "za to, že jsme". Za to, že jsme už být nemuseli. Přibývá nestoudných, nestydatých a nesoudných. Ti manipulují s historií. Podle větru, odkud zrovna vane. Máme sice "Paměť národa", ale ta mívá nejen časté výpadky. Více než elektřina za bouřky. Zvláště, když je toho zapotřebí. Ale jako instituce zejména podává podivný, pokřivený pohled, na naše žítí. Schválně, účelově..., samozřejmě.
Dokonce přepisují data konce války. Znevažují skutečné hrdiny, znectívají oběti. Žel, i ve veřejnoprávní televizi. Odstraňují památníky osvoboditelů, to dokonce z iniciativy zástupců státní správy a samosprávy a nemalé části ústavních činitelů..., velebí samozvanou armádu zrádců a starosta teatrálně vyhrožuje smrtí všem, kteří brání nezpochybnitelné. Podřezal by..., pověsil by..., zastřelil by... Beztrestně, byv soudem neuznán vinen. Doufejme, jen zatím. To vše a ještě mnohem více děje se na denním pořádku. Mrtví již nepromluví. Jsou jich milióny. Ruských, Běloruských, Kazašských, Ukrajinských a dalších národů bývalého SSSR přes dvacet pět miliónů.
Říká se "o mrtvých jen dobře"... Ti nestoudní, nestydatí a nesoudní však nerespektují ani tuhle morálku, ani tenhle společenský úzus. Ani navzdory tomu, že zvláště o těchto padlých je naší povinností hovořit v dobrém. A já dodávám s úctou a respektem. V tomto případě to už není úzus, je to úkol, poslání nás všech. Často byli mladí a život měli před sebou. Těšili se na něj. Nyní jejich hroby skrápí jedovaté sliny bezcharakterních světoobčanů, kteří nemají povědomí o národu, o vztahu k němu, o přirozené a k plnohodnotnému životu nezbytné touze někam patřit. Být hrdý na hrdiny. Ti nestoudní tento pocit neznají, proto jim pohrdají, proto pohrdají hrdiny a vytvářejí nové, sobě blízké - nehrdiny, kteří rovněž nikdy nikam nepatřili. Jen se vždy snažili zachytit ten správný směr větru...
Žijeme v časech zapomnění. V předvečer 76. výročí osvobození Rudou armádou je to smutné konstatování. Ve školách se učí o hrdinné americké armádě, kterou Sověti nepustili z Plzně na Prahu. Bez vysvětlení, bez zmínky o závěrech postupimské konference, bez zmínky o demarkační čáře, o dohodě vojenských velitelů, avšak s notnou dávkou odporu proti Sovětskému svazu.
Kdo z dnešní generace dětí a mladých lidí ví alespoň to nejpodstatnější třeba o Karpatsko-dukelské operaci? O hrdinech 1. československého armádního sboru. Ze sta dotazovaných vám k tomu postačí méně než polovina prstů jedné ruky. I to je možná příliš optimistický odhad.
Staré ruské přísloví říká: "Jeden starý přítel je lepší než dva noví". Naše země se po roce 1989 vydala cestou hledání nových přátel, zapomínajíc na toho starého. Přátelíme se s těmi, kteří nás v dějinách pokaždé nechali na holičkách a pohrdáme přítelem, díky jehož nesmírným obětem dnes jsme. Buďme toho pamětlivi. Nebo vzpomeňme klasický citát hrdiny J. Fučíka: Lidé, bděte!