Dávno, dávno již tomu, co Jurij Gagarin podruhé navštívil Československo. Po návratu z festivalu v Karlových Varech v létě 1966 přijel do Prahy, kde dostal cenu vydavatelství MF. Dalším oceněným byl můj táta za knihu Ať žije republika. Byly prázdniny, vzal na slavnost i mě. S trémou jsem uplatnila svou školní ruštinu, když jsem Gagarinovi tlumočila obsah románu. Táta mě navíc neustále přerušoval svými dodatky, v jeho podání ruština vyznívala jako zkomolená slovenština. Naštěstí mě napadlo prohodit, že kniha byla i zfilmovaná. Pak se situace zrychlila. „Ano, je to i film a já ti ho, kamaráde pustím!“ nadchl se tatínek.
Z Panské ulice to do Jindřišské, kde měl kancelář, bylo pár metrů, a tak jsme šli pěšky, aby tátova sekretářka, paní Bohunka, stihla zařídit soukromou projekci a sehnat nějakou překladatelku. V malém suterénním sálku si Jurij sedl mezi mě a tátu, tlumočnice seděla za ním a šeptala mu dialogy do ucha.
Sotva přeložila jednu z počátečních vět dětského hlavního hrdiny: „Když jsem byl malý, bál jsem se, že nikdy nevyrostu,“ otočil se Gagarin na mě a řekl: „To já se taky bál. A vidíš, moc jsem teda nevyrostl.“ Film Ať žije republika se mu líbil, a když se v sálku rozsvítilo, zkusmo navrhl, že by ten zážitek rád protáhl. Táta měl stejný náhled, a tak ho pozval na večeři k nám do bytu. Paní Bohunka sehnala služební auto a oznámila lidem, co měli Gagarina na starost, že je změna programu.
Dnes to zní neuvěřitelně, ale projížděli jsme Prahou bez ochranky a dokonce už i bez tlumočnice. Cestou se táta stihl pochlubit, že maminka je těhotná, což doplnil mezinárodně srozumitelným gestem ruky. Gagarina zpráva nadchla a požádal řidiče, aby mu zastavil u květinářství.
Maminka netušila, kdo přijde na večeři a nikdy nezapomenu na její ohromený obličej, když po zazvoní otevřela dveře a na prahu stál první kosmonaut světa s pugétem růží. Co jsme tenkrát večeřeli, už nevím, ale pamatuji si, že táta přizval i dva sousedy, aby si Gagarina taky užili. Po prvních sklenkách moravského vína jsem odložila slovník, přestal být potřebný.
Kávu jsme pak pili na terase, pod tmavnoucí letní oblohou. Gagarin ukázal na Měsíc: „Těším se, že se tam podívám,“ slíbil. „ A ty budeš mít dvojčata!“ pohladil mamince bříško. Na rozloučenou mu chtěla darovat hrníček, který při pití kávy obdivoval. Ale Jurij se bál, že by se mu v kufru nakřápl. A tak ho postavil na polici v knihovně, že si ho vyzvedne až při další návštěvě. Ten hrníček mám v knihovně dodnes.
Když jsem při svém nedávném putování po Rusku tuto starou historku studentům bohemistiky vyprávěla, pokaždé se mě ptali, jak na mě Gagarin působil. „Jako člověk, který si splnil svůj klukovský sen a chce se o to štěstí podělit.“