Dívám se na horu Říp, která je od nás »coby kamenem dohodil«. Vždycky jsem se domníval, že jako česká národní památka, jež pamatuje mnohé, a díky své pověsti se dokonce stala jakýmsi legendárním místem počátku osídlení naším národem, je jedním z míst, která patří nám všem Čechům. O jeho významu pro nás psal již Kosmas a po něm Dalimil, Václav Hájek i Bohuslav Balbín. Pověst o praotci Čechovi a jeho slovech: »Tady je země zaslíbená,« jsme si mohli přečíst už ve škole, možná v jedné z prvních knih, které jsme přečetli, tedy ve Starých pověstech českých. Na paměť porážky Němců v roce 1126 stojí na Řípu rotunda sv. Jiří, která se postupně stala českým poutním místem. V roce 1848 se tady konala lidová manifestace, jíž vlastně vrcholilo tehdejší české národní probuzení, v roce 1868 odtud byl vezen základní kámen pro stavbu Národního divadla. Konaly se tady tábory lidu proti válce – dokonce v roce 1914 – a proti okupaci – roku 1939, kdy vlastně jsme už byli obsazeni nacisty. Byla to ukázka národního odporu, který ve své masovosti se nechal srovnat s 28. říjnem 1939, proto také následné poutě nacisté už nepřipustili.
Říp opěvovali jako bytostně českou horu básníci Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Jaroslav Seifert a další. Byl a je pro nás totéž, co pro Armény Ararat.
Jde tedy o horu mající mimořádný význam v našich národních dějinách. Jenže… nepatří nám, českému státu. Podle zápisu, jak je možné si přečíst i na internetu, je podle rozhodnutí z devadesátých let majitelkou rodilá Američanka paní Lobkowicz Margaret Brooks, 280 Dedham Street, 02030 Dover, Massachusetts, USA! Tak je to zapsáno v katastru nemovitostí. Jen rotunda na ní patří církvi. Cesta k ní je však majetkem zmíněné dámy. Takže hora je vlastně americkým majetkem a kdykoli ji paní Margareta může pronajmout americkému státu. Klidně tady může být postaven i americký radar. Mohli bychom vůbec něco namítat?
Ústecký kraj údajně nabídl odkup Řípu za jednu korunu. To ovšem přijato nebylo. Požadavek zněl na řadu milionů. S tím zase nesouhlasil český stát. A tak se stále díváme na horu, která má být symbolem češství, ale vlastní ji občanka Spojených států, a tudíž je pod jejich ochranou.
Co z toho všeho plyne? Nejen to, že paní Lobkowiczová a její rodina se rozhodli to, co dostali zadarmo a zřejmě to zatím nechtějí užívat, alespoň zpeněžit. Za druhé to, že polistopadové restituce byly opravdu zločinem, a nejen v tomto případě. Za třetí, že i v budoucnu může kdykoli v zájmu »nároků« jednotlivce a jeho práva vlastnit sebrat klidně i to nejcennější všem. Za čtvrté, zájem nadřadit eurounijní nebo jiné zákony nad ty naše národní může jednou způsobit, že nám, Čechům, nebude tady u nás nic patřit a budeme jen hosty, pracovními silami, ve své vlastní zemi, kterou jsme zdědili po předcích. A také to, že na Říp se budou dívat jako zmínění Arméni na Ararat jen z dálky. A to bych našim potomkům nepřál.
Josef ŠENFELD, předseda OV KSČM Litoměřice