Raritou bylo i poslední rozloučení. Nejen pro největší sál, kde je pořádá Praha. Tehdy tam byla hlava na hlavě. Lidí shodného vyznání i konkurenčních veličin. Delegace evropské levice. Mistři vědy, umění i prozaičtějších povolání. Sál ožil husitskými chorály. Statečné slovo si vzaly i vdova a dcera. Za kolegy a přátele o ně požádaly mne. Obřadní síň vybízí k pietě. Zněla potlesky vestoje. Už je to rovných pět let.
Loučili jsme se s unikátní osobností. S Mílou Ransdorfem, vědátorem a vizionářem. Rozkročil se renesančně. Komunistou byl už v devatenácti. O politické kariéře nesnil. Vnutil mu ji až tunelářský převrat. Čelem to vzal i k výzvě, s níž nepočítal. Celým Temelínem své energie. Výbavou chodící encyklopedie. Legáty Vatikánu uzemňoval středověkými encyklikami. Spatra a v latinském originále. Dopisy v jejich mateřštině psal i Finům a Holanďanům. Memoáry Álvara Cunhala, legendy antifašistické levice, překládal z portugalštiny. V autě na venkovské akce mi zpíval hebrejské šansony. Podvrhy, jimiž se na Rudolfu Slánském podepsaly západní »služby«, vydoloval i z pramenů v maďarštině.
»Pravdoláska« se pasovala na kámen mudrců. Nám, marxistům, nadávala do skanzenu pitomců. Míla té navoněné bídě utínal hřebínek. Niagarou brizantních fakt a citátů. Články, knihami i na televizní kamery. Zprvu tak trochu profesorsky. Brzy si osvojil i mediální zkratku. Zamlada pěstoval historický šerm. Teď si ho s gustem užíval v politice. Baterky dobíjel i těm, kdo už to málem vzdali. Dvě věci se mu protivily. Mlácení prázdné slámy - a politika stopou Kondelíka, zašitého v režimní rutině. Obojím si nadělal i řadu nepřátel. Tím širší získával sympatie a respekt. V prvních volbách do Evropského parlamentu jsme dosáhli 6 mandátů - celé čtvrtiny za ČR. Hlavně zásluhou Vládi Remka - a Míly, inkasujícího daleko nejvíc českých preferenčních hlasů.
Tohle umí jen intelektuální převaha. Bývala devizou našeho hnutí. I když je vedly talenty, jimž život nedal ani šanci dosáhnout maturity. Vrátit to rodinné stříbro do hry je nejvyšší čas. Míla do toho vložil buldočí vůli. Rodokmen emancipace propátral z primárních zdrojů. Od antiky a prvních křesťanských obcí. Přes středověké heretiky a plebejské vzpoury. Osvícence a materialisty před průmyslovou revolucí. Klasickou německou filozofii, anglickou politickou ekonomii i všechny antikapitalistická vize před Marxem. Až po impozantní katedrálu poznání, již založil právě on - a kroniku hnutí, jemuž dala sílu. Na ploše šokující i nás, knihomoly, Míla vstřebával i čerstvé statistiky, věcné analýzy - a posuny v teorii, vykuřující kapitalismus kadidlem.
Odešel v pouhých dvaašedesáti. Jiným by na to, co stihnul, nestačil tucet životů. Svou životní zásadou házel rukavici. Zněla lakonicky: »Pravda je vektor.« A tedy nezlomný závazek i proti každé přesilovce. Prodejné duše se mu za to zákeřně mstily. Život mu zkrátit dokázaly. Ohnout záda však ani trochu. Míla nám chybí čím dál víc. Mrákoty »postkomunismu« schlíply v nejapný žert. Samoděržavím mamonu cloumá tektonická krize. Brousí si zuby i na ty, kdo mu upsali duši. Tím rychleji to chce jinou cestovní mapu. Východisko z krize v zájmu všech, kdo jsou v ní nevinně - a ne k jejich ještě větší škodě. S Mílou jsme, co dělat, až udeří, probírali stovky hodin. Musíme to zvládnout bez něj. Dát tomu váhu politického faktoru. Včera bylo pozdě.