Byla počátkem promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR a měla zároveň za cíl zničení sovětského režimu a získání „životního prostoru“ pro Německo.
Ve válce padlo až 27 milionů občanů Sovětského svazu, z nichž více než 11 milionů byli civilisté. Všichni obětovali svůj život pro vytoužené vítězství. Jejich památka nikdy neuhasne. Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto.
Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád.
Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň.
Velká vlastenecká válka trvala téměř čtyři roky. To, že Sovětský svaz nakonec zvítězil, bylo dáno čtyřmi hlavními faktory, které se projevily už v první neúspěšné fázi války.
Velký demografický potenciál Sovětského svazu byl spojen s těžko pochopitelnou obětavostí, odhodláním zvítězit i za cenu vlastního života. V bojích přišlo o život víc než 20 milionů obyvatel Sovětského svazu. Podle údajů Britské encyklopedie byly ztráty SSSR téměř 14,8krát vyšší než souhrnné lidské ztráty USA, Velké Británie a Francie; byly též více než 2,9krát vyšší než lidské ztráty Německa a Japonska dohromady. Přičtou-li se nepřímé ztráty jako snížená porodnost či předčasná úmrtí, ukazuje se, že celkové ztráty SSSR činily 26,6 milionu lidí.
Pro německé velení bylo překvapením, že jejich vojáci museli od počátku války na území SSSR bojovat na dvou frontách. V týlu nepřítele se postupně zformovalo přibližně šest tisíc partyzánských oddílů a jednotek, v nichž bojovalo zhruba 1,1 milionu lidí. Útočili od Pobaltí, přes běloruské a ukrajinské lesy po moldavské vinohrady – nikde si okupanti a kolaboranti nemohli být jisti životem. Partyzánské hnutí na vrcholu svého působení koordinovalo svoji činnost s potřebami regulérní armády. To je zcela nesrovnatelné s pasivitou Němců na územích obsazených Spojenci. Pro úplnost je vhodné doplnit, že v antifašistickém hnutí odporu v zahraničí působily desítky tisíc občanů Sovětského svazu.
K vítězství ve Velké vlastenecké válce významně přispěla skutečnost, že se během dvou dekád sovětské vlády podařilo téměř odstranit negramotnost. Podle oficiálních statistik vzrostl od roku 1913 do roku 1940 počet veřejných knihoven ze 14 tisíc na 95 tisíc a vědeckých pracovišť z 298 na 2359. I proto byla Rudá armáda jiná než ruská armáda v době Krymské války či 1. světové války. Demokratizace vzdělání a investice do vědy napomohly vytvořit konstrukční kanceláře, kde se zrodily zbraně kvalitou srovnatelné se zbraněmi protivníka; někdy byly dokonce lepší. To platí o celé škále vojenské techniky od pěchotních zbraní přes tanky a dělostřelectvo až po stíhací a bombardovací letectvo – ale i o nových druzích zbraní, z nichž ta nejslavnější dostala poetické dívčí jméno Kaťuša.
Důležitým východiskem pro vítězství byla schopnost sovětského státního vedení vyhnout se bojům na dvou frontách: po celou dobu Velké vlastenecké války udržoval Sovětský svaz diplomatické styky s Japonskem. Tato obratnost Moskvy mimo jiné umožňovala stáhnout část vojsk ze Sibiře a Dálného východu v době rozhodujících bitev v prvních fázích války. Umožnila též bezproblémové dodávky části důležité pomoci z USA a Kanady do Sovětského svazu po celou dobu trvání Velké vlastenecké války. Obdobnou prozíravost projevil Kreml hned v prvních měsících bojů, když Rudá armáda spolu s britskými vojáky obsadila Írán. Tím byla připravena další trasa, kudy posléze proudila materiální pomoc SSSR, a to především z USA.
O porozumění vojenské situaci svědčí včasný odhad hloubky nacistické okupace sovětského území během prvních měsíců války. Díky tomu bylo možné zorganizovat přesun nejvýznamnější části ekonomického potenciálu SSSR, která se nacházela na západě země. Během druhé poloviny roku 1941 bylo na východ přesunuto zařízení 2593 průmyslových podniků a spolu s nimi evakuováno 30 až 40 % jejich zaměstnanců, vyvezeny byly velké zásoby obilí, 2,3 miliony kusů dobytka, stovky vědeckých ústavů, laboratoří, archivů, knihoven, uměleckých děl a podobně. Díky obrovskému sebeobětování lidí dokázal Sovětský svaz během války postupně získat převahu nad Německem ve výrobě zbraní a přes všechny ztráty na bitevním poli stále burácely sovětské tanky.
Velitelé i vojáci Rudé armády se během bojů učili nové taktice, operačnímu umění a strategii, i koordinaci různých druhů vojsk – zákonitě za cenu obrovských ztrát na lidech i technice. Zvláště na počátku války se vrchní velení dopustilo celé řady chyb, avšak už od bitvy o Moskvu bylo zřejmé, že je možné vetřelce zastavit. Od stalingradské bitvy pak velení Rudé armády převzalo iniciativu. Jak ve svých pamětech uvádí Georgij Žukov, „všechny velké útočné operace sovětských vojsk se od podzimu 1942 vyznačovaly originalitou, rozhodností, rychlostí a plnou dokončeností.“ Tyto bitvy a operace se odehrávaly ve všech ročních obdobích, ve dne i v noci, na celé linii sovětsko-německé fronty, přičemž od roku 1944 to byly nepřetržité operace v několika směrech. Od Stalingradu do Berlína to je však vzdušnou čarou 2200 kilometrů. Po zemi to tehdy byla mnohem klikatější krvavá spleť předlouhých cest, na kterých vyčerpané vojáky dokázal někdy rušit snad i zpěv slavíka.
Velké zásluhy na vítězství ve Velké vlastenecké válce měla práce rozvědky a kontrarozvědky. I když hned na začátku války přišlo NKVD o celou řadu svých pracovníků v německé říši, tok důležitých informací z týlu nepřítele se nezastavil.
Rudá armáda osvobozovala velká – a někdy i nevděčná – města, krvavé boje ale probíhaly i o bezejmenné výšiny. Cena bojových úspěchů byla nezměrná: ztráty Rudé armády a Válečného námořnictva během 2. světové války dosáhly 11,3 milionů vojáků. Po válce se nekonečné zástupy padlých vojáků postupně skryly do studených hesel zaprášených encyklopedií. Nebo se padlí proměnili v bílé jeřáby a kdesi u Kavkazu na nekonečný okamžik darovali krásu obloze. Umírali povětšině velice mladí, nedostali možnost zestárnout. Jejich tváře zůstávají navěky nezměněny na portrétech nesených v průvodech nesmrtelného pluku.
Rozlehlost území SSSR představovala další faktor, který velitelství Rudé armády využilo k vítězství. Německými vojsky bylo sice obsazeno téměř 3,5krát větší území, než je Francie, ovšem i to představovalo necelých devět procent tehdejšího území Sovětského svazu. Opět se ukázalo, jak velkou vojensko-politickou výhodou je rozsáhlé prostranství, které umožňovalo armádě ustoupit, a zároveň zachovat životaschopnost státu. Je víc než pravděpodobné, že ani případný pád Moskvy by neznamenal pro hitlerovské Německo konečné vítězství nad Sovětským svazem.
Díky všem těmto skutečnostem je možné slavit Den vítězství, který se letos mimořádně uskuteční přehlídkou až 24. června 2020.