Mauthausen, Terezín, Osvětim, Buchenwald, Sachsenhausen a další, kolikrát člověk slyšel názvy těchto koncentračních táborů a o kolika dalších ani po 75 letech nemá potuchy. Jihočeský krajský výbor KSČM měl naplánovanou vzpomínkovou akci uctění památky zahynuvších vězňů v koncentračním táboře v Mauthausenu. Koronavirová pandemie to ale letos znemožnila... tak snad příště.
Mauthausen vznikl 8. srpna 1938 a fungoval skoro sedm let, během nichž táborem prošlo přes 335 000 vězňů 26 národností a více než třetina z nich tam našla smrt. Byl táborem likvidačním, vyhlazovacím, kde panovaly ty nejtvrdší podmínky, byli sem posíláni lidé s nálepkou »návrat nežádoucí«.
Právě tito lidé byli posíláni do kamenolomu, odkud se už nikdy neměli dostat ven. Nosili šutry vážící 30-70 kg po 186 strmých nepravidelných schodech spoustu hodin denně jen s kratičkou přestávkou na směšnou porci polévky k obědu. Holá záda od drsného či ostrého povrchu kamenů měli rozdrápaná do krve. Další rány jim způsobovali dozorci bičováním, čímž je popoháněli. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vězni umírali vysílením, kdo upadl, byl zastřelen, kdo upadl, způsobil dominový efekt… Když se nacisté nudili, sebrali hrstku vězňů a nutili je skočit z nejvyššího místa lomu dolů do jezírka. Posměšně tomu říkali »parašutistické seskoky«. I to byla jistá smrt.
Jídla bylo směšně málo, vězňové mimo jiné umírali hlady, zvláště v zimě, kdy byl jídla nedostatek. Denní režim byl stejný – ve 4.45 budíček, 5.15-6.00 apel (počítání vězňů), 6.00-12.00 práce, hodina na oběd (+ přesun do tábora, apel, přesun zpět na pracoviště), 13.00-19.00 práce.
Nechyběly zde plynové komory, kde byli lidé likvidováni ve velkém cyklonem B a poté spáleni v pecích. Navíc tu ale byla pojízdná plynová komora vytvořená z nákladního auta – výfukové plyny byly pouštěny do nákladního prostoru s vězni. Ti ze začátku neměli ponětí, že je nečeká jen převoz jinam, ale smrt.
I Mauthausen měl svého »doktora«. Stejně jako Mengele dělal pokusy na lidech v Osvětimi, Aribert Heim je dělal v Mauthausenu. Tento zvrácený člověk zkoušel, kolik je člověk schopen vydržet bolesti. Uřezával vězňům končetiny bez umrtvení, prováděl operace bez narkózy, injekcemi do srdce vstřikoval benzín, jedy, vodu a vzduch. Části těl zavražděných používal jako dekorace, jednu lebku jako těžítko a veliteli tábora vyrobil stínítko na lampu z lidské kůže. Každému »pacientovi« vedl záznamy, takže většina jeho zločinů je známa.
Při mé poslední návštěvě v Mauthausenu jsem byla svědkem vyprávění jednoho z mnoha pamětníků, který zvěrstva přežil. Tehdy vyprávěl: »Dnes už žádné pocity nemám... Nejhorší byly ty roky po válce,« říká pamětník. Do Mauthausenu se dostal jako devatenáctiletý mladík, protože byl za Slovenského národního povstání raněn a padl poté do zajetí. »Měl jsem ale štěstí, protože mě našli rakouští esesáci a eskortovali do Mauthausenu. Němci by mě byli na místě zastřelili,« vzpomíná na chvíle svého zatčení, kdy mu pomohla dokonalá znalost němčiny. Strávil tady pět a půl měsíce a, jak sám říká, bylo toho víc než dost.
»Tady nebyl vězeň nic víc než číslo. Kdykoliv mohl být zastřelen, třeba jen proto, aby si esesák vyzkoušel právě vyčištěnou zbraň. Když nebyla práce, tak lidi nahnali na apelplac a nechali je tam třeba patnáct hodin stát v mrazu. Když je pak hnali zpět do baráků, celá třetina to nepřežila,« připomíná známá zvěrstva, která se za zdmi pevnosti, kam putovali ti, jejichž »návrat byl nežádoucí«, děla.
Nadměrnou dřinu při denní stravě šesti až sedmi deka chleba, pěti gramech margarínu a litru polévky, která byla vývarem z bramborových slupek, nešlo podle svědectví Oto Wagnera přežít dlouho.
Oběti nacistického teroru letos můžeme uctít jen živým videopřenosem 10. května od 11 hodin. Hrůzy fašismu a druhé světové války nesmějí být zapomenuty.