Kompetenční spor, který vyvolal jeden advokát a »na hru« přistoupil pražský městský soud, sice slovně zahýbal republikou, ale víc se z něho radovali ti Kalouskové, Polčákové či Fialové, alespoň podle toho, co jsme mohli vidět v televizi. Vláda si zřejmě s problémem poradila, takže snad z tohoto hlediska bude klid. Vláda dál postupuje podle svého, byť zrychlovaného plánu.
V té souvislosti ovšem je tu neakcentované poučení. Nikoli z postupu vlády, ale z jednání opozice. Ukazuje se totiž, že lidská práva mají svůj svérázný výklad. Hlavní totiž je, podle tohoto pojetí, vlastnit a vydělávat a s tím také spojené »právo na ochranu investic«. Svoboda vlastnictví je z tohoto hlediska »moje právo«, a je víc, než jakákoli jiná práva, především těch druhých.
Kdyby někdo dnes na základě posledních zkušeností vytvořil žebříček důležitosti »lidských práv«, pak první místo by jistě dostalo »právo vlastnit«, a teprve na dalších místech by se objevila taková práva, jako je »právo na zdraví«, »na vzdělání« či třeba »na spravedlivý rozsudek«. Chápu, že lidé musí pracovat, aby mohli žít, ale nikde není psáno, že někteří prací jiných mají získávat pro sebe »nadhodnotu«, o níž nás informoval Marx. A ani slovo »solidarita« se mně sem nevejde. Ostatně »solidarita« není ani součástí balíku »lidských práv« a ani jedním z bodů Listiny základních práv a svobod.
V době, v jaké žijeme, v čase napadení současným koronavirem, je právě »solidární přístup« alfou a omegou politiky zbrzdění šíření COVID-19. Jestliže ho narušíme, bude se nemoc šířit dál v daleko větší míře. Bude zasaženo více lidí, a zvláště pak těch, kteří jsou starší 65 let a nemocnější než mladší zdravá populace. Pochopitelně i mladších nemocných či invalidních spoluobčanů se to týká. Každý musí něco obětovat, ale neměl by víc obětovat ten, který se nemůže bránit a je závislý na pomoci. Ti druzí se do svého rizika dostali dobrovolně, tedy i podnikání, a proto by měli nést větší následky.
A tak, ať chci nebo nechci, v politice české pravice vnímám, že vydělávat je nad »být zdravým«, nad »solidaritou«. Proto například v Anglii v některých nemocnicích prý odpojili staré a nemocné, aby přístroje byly uvolněny pro mladé a podnikavé. Také některé další země postupují údajně stejně.
U nás zatím jsme »tak daleko nedošli«. Důvodem jsou nejen, díky opatřením vlády, mnohem menší počty nemocných, ale i pozitivní vliv toho, co nám tu zanechalo socialistické zdravotnictví, což stále ve své úplnosti nebylo významně narušeno, a vůbec existence této vládní koalice, jíž vzniknout umožnili komunisté. Útokem na zdraví těch nejzasažitelnějších mohou však být mnohé návrhy, preferující prioritu vlastnictví oproti právu na zdraví a právu na spokojené stáří. Znovu jsem si připomněl myšlenku Karla Marxe, kterou napsal ve svém Kapitálu: Jestliže kapitál má naději na vyšší zisk, je schopen podplácet a neřídit se zákony, jestliže je však naděje na dvousetprocentní zisk, není žádný zločin, kterého by se nedopustil. Tuto větu lze chápat i jinak. Jestli jde o jakýkoli zisk, pak žádná solidarita, žádná preference zdraví či starost o staré nebude mít přednost.