Podle prodejců velkých obchodů současná panika předčila, pokud jde o tržby, vánoční období. Jen se nekupuje všechno, ale trvanlivé potraviny – rýže, těstoviny, konzervy ad. Je jedno, že úřady volají po tom, aby lidé »nebláznili«. Úřadům se totiž nevěří. Je to stejné u nás v jižních Čechách jako v Praze či na jižní Moravě. Fenomén koronavirus je prostě strašákem. Přitom k panice není zatím žádný důvod, ale říkejte to lidem, když televizní stanice, a zvláště pak Česká televize, se předhánějí v množství informací o tom, kolik dalších nemocných přibylo a kde a kolik mrtvých už tento druh chřipky má »právě dnes« na svědomí. A to v době, kdy běžná chřipka vyvolává u nás větší problémy než ta, na kterou onemocněli lidé ve Wu-chanu a jinde.
Česká televize od samotného počátku vypuknutí nemoci sleduje vše jiné než medicínské cíle. Panikářská jednání ovlivňují jednání lidí. Na samém počátku šlo totiž o tvrzení, že Čína je zemí, která může ohrozit lidstvo. Nechyběly komentáře, jak špatně k věci přistupovaly čínské úřady a jak zatajovaly skutečný průběh nemoci. I obdivuhodná stavba nových nemocničních zařízení byla zpochybňována. Prý jde jen o snímky starých budov postavené někde jinde a prezentované jako nově vybudované. Ani lékaři prý nestačí, roušek je málo, potraviny jsou vykoupené a nezásobuje se podle potřeb. Dokonce jsme mohli slyšet, že nemoc znamená další porušování »lidských práv« v zemi. První navrátilci z Číny sice říkali něco jiného, ale to nemohlo zastavit trend především veřejnoprávní televize. Cokoli přece, co slouží k pomluvě Číny, je třeba několikrát zvětšit. A tak ze zpravodajství se stalo politikum. Už nešlo prvořadě o samotnou nemoc, ale postupně o jakékoli dodávky z ČLR.
Nechci bagatelizovat samotnou nemoc a její nebezpečnost. Jen upozorňuji na to, co s cíleným záměrem dokáže udělat propaganda. Přitom Světová zdravotnická organizace od prvopočátku hodnotila přístup čínských úřadů pozitivně. Informace o tom ovšem ve zpravodajství nepřevažovaly a překrývalo je panikaření. Nyní, kdy virus se začal šířit v některých místech Evropy, se dostavil důsledek. Lidé začali skupovat určité druhy potravin a objevily se prázdné regály. Před několika týdny se znevažujícím komentářem odvysílané snímky z Wu-chanu by mohly být nahrazeny těmi u nás. Pokud se to náhodou stalo, bylo to bez negativního komentáře. Není totiž co kritizovat. Není co vsugerovávat lidem.
Nemohu si pomoci, ale lví podíl na onom vykupování, na zbytečné panice, má tedy především Česká televize, kterou si platíme my všichni. Znovu si proto kladu otázku: zda konečně, tak jako je tomu v některých dalších zemích, bychom povinný televizní poplatek neměli jednou provždy zrušit. K lidským právům totiž patří i možnost svobodně se rozhodnout, co budu poslouchat, či ne. Pokud jde o veřejnoprávní televizi, i když ji nechci sledovat, vadí mně její způsob poskytování informací a vypínám si ji. Platit ji však musím. To je podle mne porušení mé svobody a neodpovídá to ani tolik proklamovanému pojetí demokracie v Česku.