Jsme svědky generační obměny. Pamětníci ideálů z listopadu 89 pomalu (i se svojí naivitou) odcházejí ze scény. Dokud tady ale ještě nějací poslední mohykáni přežívají, nezbývá, než aby porovnávali tehdejší proklamace a dnešní praxi. A aby bili na poplach.
Od otevřenosti k obstrukcím
Po revoluci nastaly báječné časy svobody slova. Kamkoliv jsme mohli zatelefonovat s otázkami, na kohokoliv se obrátit, každý byl ochoten odpovídat. Kdo odpovídat nechtěl, byl buď nekompetentní nebo měl něco nekalého za lubem. A novináři se pak vrhali jak honící pes na stopu.
Co se ale postupně stalo? S prvními průšvihy v novodobých institucích, kriminálními kauzami a pády politiků do propadliště dějin se samosprávná a státní sféra sjednotila v obranný šik. Začalo to nenápadně – na otázky směl najednou mnohde odpovídat jen tajemník úřadu. Na radnicích (a nejen tam!) si začali pořizovat tiskové mluvčí, kteří média a veřejnost zahrnují pozitivními zprávami. Přístup k rozkrývání problémů se tedy novinářům ztížil a politici a úředníci začali investovat peníze občanů do vlastního pozitivního PR.
Novináři nejsou bez viny
Novinářská obec má na tom ale taky svůj díl viny. Někteří novináři brzy přišli na to, že je daleko výhodnější se s politiky kamarádit a pobrat trochu lesku VIP party ve městě, než kritizovat a narážet na problémy na každém kroku – třeba při žádostech o byt, stavbě domu, a to nemluvím o koncích jako je vražda novináře Kuciaka na Slovensku.
Nejtěžší je to v regionálních novinách, kde se někteří novináři odmítají pouštět do kauz, protože „my tady musíme žít." Ano, musí. Novinařina je práce pro odvážné. Tedy - pořádná novinařina. Taky se to dá jen tak šolíchat a všechny chválit. Jenže takové noviny, které nezachycují realitu v celé její šířce, buď už zanikly nebo k tomu se svými ubývajícími čtenáři směřují. Čtenář není hlupák.
Před několika lety mi vyrazila dech odpověď studentů, kteří přišli na besedu do jedné z našich redakcí. Naznačila jsem situaci – jste místní novinář a dozvíte se o kauze starosty, který je spolužák vašich rodičů. Dáte se do toho? Odpověd zněla – to asi ne... Byla jsem z převládajícího přesvědčení ve skupince, že pranýřovat místní elitu a ještě si přitom dělat problémy, je zbytečné, natolik šokovaná, že jsem se ani nestihla zeptat – proč?
Není divu, že studenti žurnalistiky pak usilují hlavně o místa tiskových mluvčích a práci v mediálních a PR agenturách a nikdo se moc nehrne do terénu, aby objížděl dění na venkově. Přesto se dobří novináři naštěstí najdou, udržují prestiž této profese a její čest.
Celý článek zde: https://www.jcted.cz/taborsko/blog-jak-vytirat-obcanovi-zrak-za-jeho-vla...