Jen dva dny nám zbývají do chvíle, kdy před sedmdesáti pěti lety, byla osvobozena nejhrůznější »továrna na smrt«, jak byl nazýván tábor v Osvětimi a jeho odnož Birkenau – Březinka. Tady němečtí nacisté vybudovali v moderní době zařízení, za jaké by se nemusel stydět středověk či třicetiletá válka. Tady systematicky, hrůzně, s německou přesností, byli vyvražďováni nejen odpůrci režimu, ale celé národy, etnické skupiny či lidé lišící se něčím od strašných nordických představ hitlerovských ideologů. Tady skončili svůj život i takoví lidé, jako byl levicový literární historik Bedřich Václavek anebo malíř Hans Krása a s nimi desetitisíce českých Židů v nelidském holocaustu, tady cyklon B zabíjel nejen muže, ale i děti a ženy. Tady se prováděly strašlivé medicínské experimenty doktora Mengeleho. Dnes se můžeme přít, zda zavražděných byly dva, tři miliony nebo »pouze« půldruhého milionu. Číslo říká málo. Není pro většinu z nás představitelné. Je jenom počtem, za nímž je tragédie za tragédií, hrůza za hrůzou, vymazání celých rodů a rodin, zničení nadějí a přervání talentů, které mohly lidstvu sloužit. Proto osvobození z tohoto pekla na zemi bylo činem hodným poděkování nejen od těch osvobozených, ale mělo by být i od nás všech, kteří žijeme dnes. Tou osvoboditelskou silou byla Rudá armáda. Je tragédií současné doby, že přízemní nenávist narušuje naše vzpomínky.
Nedávné tvrzení jedné ze špiček polské politiky o tom, že Osvětim neosvobodili sovětští vojáci, ale Ukrajinci, nyní další z představitelů Polska doplnil přímo útokem na Rusko, jež je oficiálně následnickou zemí Sovětského svazu, přičemž každá ze zemí tehdejšího SSSR je jeho následníkem. Prohlásil, že Rudá armáda byla vzdálena jen dvě stě nebo kolik kilometrů a mohla zrychlit svůj pohyb, a tím zachránit více vězňů před »pochody smrti«, jimiž němečtí nacisté se pokusili »vyčistit« tábor. Pochody, jež byly spojeny s další variantou zabíjení. Jenže ten, kdo jen trochu ví o válečných operacích, si uvědomuje, jak těžké je probíjet se krok za krokem nepřátelskou obranou, v tomto případě ještě stále bojeschopné armády třetí říše.
Zlovůle snažící se obvinit z druhé světové války někoho jiného a svalit svoji vinu na druhé, by měla mít sebereflexi. Připomínám v této souvislosti pakt »Hitler-Beck« z roku 1934, ultimátum Československu spojené s Mnichovem. Vážím si však polského odboje, stejně jako hrdinů Rudé armády, kteří osvobozovali Osvětim a další místa v Evropě, skláním hlavu před všemi, kteří se nepoddali a šli na smrt se vztyčenou hlavou, a vyjadřuji svou úctu těm, kteří v tomto táboře i v jiných rozsetých po Evropě umírali, aniž by věděli proč.
Odsuzuji pak takové zlolajné výroky, takové kroky některých politiků, kteří o sobě tvrdí, že jsou demokraté, jež úctu nejen k mrtvým tam v Osvětimi, ale i k padlým vojákům, kteří přišli osvobozovat a nepodařilo se jim dostat se až do Berlína, pošlapávají svým hrubým nacionalismem, antirusismem a politikařením. Takové postoje mohou vést jen k nepoučení z dějin se všemi důsledky a to bych světu, nám všem, nepřál. Proto se hluboce skláním před všemi mrtvými tam v Osvětimi a vojáky osvoboditeli, kteří přišli z východu.