Někdy si v Evropském parlamentu opravdu připadám jako v blázinci. Na posledním plenárním zasedání jsme hlasovali společný návrh usnesení o turecké vojenské operaci v severovýchodní Sýrii a jejích důsledcích, který bohužel krásně odhalil, jak neuvěřitelně schizofrenní je vztah EU k Turecku.
Návrh obsahoval značné množství skvělých bodů – rozhodně odsuzuje jednostranný turecký vojenský zásah v severovýchodní Sýrii, který představuje závažné porušení mezinárodního práva; naléhavě vyzývá Turecko, aby s okamžitou a definitivní platností ukončilo svou vojenskou operaci; vyjadřuje svou solidaritu s kurdským lidem; trvá na globálním politickém řešení syrského konfliktu; připomíná závažné důsledky další eskalace a destabilizace tohoto regionu, a to jak pro tento region, tak pro EU, z hlediska prohlubování bezpečnostních rizik, humanitárních krizí a migračních toků apod. Tady bylo samozřejmě vše v nejlepším pořádku a text se jevil přijatelně.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se v tom samém dokumentu dočetla, že je Turecko i nadále klíčovým partnerem EU a považuje Turecko za součást koalice proti Islámskému státu, když zároveň zdůrazňuje, že aktivity Turecka mohou přispět k návratu Islámského státu.
Opravdu nechápu, jak se dá o takovém textu hlasovat. Jednou rukou hlasovat “pro” a druhou “proti”? To by asi dávalo smysl, jelikož to odpovídá schizofrenii textu a komplexního přístupu. EU si nechá od Erdogana vyhrožovat a dává hlavu do písku, když Turecko porušuje mezinárodní právo, za což by jiné státy dala na pomyslný pranýř. Turecko je ovšem členem NATO, má v rámci NATO druhou největší armádu a Erdogan nás má v hrsti kvůli výhružce, že otevře brány a pustí do EU 3,6 milionu uprchlíků. Erdogan navíc nyní hovoří o tom, že by rád měl jadernou zbraň, což je sice klišé blízkovýchodních diktátorů, ale jistě netřeba zdůrazňovat, že se jedná o velmi závažné prohlášení.
Fakt, že má Turecko velkou armádu, samozřejmě představuje velké lákadlo pro evropské zbrojaře. Jenom za rok 2017 prodali země EU vojenský materiál Turecku v hodnotě 2,8 miliard euro, přičemž celou třetinu tohoto obchodu představovali kontrakty se Španělskem, které Turecku dodává primárně zbraně. Itálie spíše drony a Německo bomby a rakety.
Za sebe mohu pouze říct, že nemohu podpořit přístup EU k Turecku, který jasně nedeklaruje, že se Turecko se svou vojenskou agresí odstřihlo od dobrých vztahů EU, nemá být členem EU (tedy mají být ukončena přístupová jednání), nemá být členem NATO, nezastaví Tureckou invazi, ukončí snahy Turecka o získání jaderné zbraně a nepovede ke komplexnímu vyšetřování tureckých zločinů.