Mluvit při připomínce 17. listopadu 1989 o revoluci je zavádějící. Sice se změnil způsob vlády, ale nikoli tím, že by se vytvořil sytém nový a lepší (progrese), nýbrž byl převzat systém jiný – západní. Západní kapitalistický model byl již tehdy v úpadku (uzbrojení východu za cenu enormního zadlužení západu), ale zhroucení východního bloku mu vlilo novou krev do žil (převzetí nebo likvidace konkurence, odbyt jinak neprodejných produktů, levná a přitom kvalifikovaná pracovní síla). Zahraniční kapitalistické rozvědky nesměly připustit úspěch Gorbačovových reforem stejně jako těch Československých v šedesátém osmém. Dnes vidíme krizi kapitalizmu v celé své nahotě (globální ekologie, šílená a přitom stále se prohlubující majetková nerovnost, záporné úroky), jen škoda těch promarněných třiceti let. Správně by se tedy mělo mluvit o převratu (obyčejném převzetí moci).
U nás se tomuto převratu říká sametová revoluce, protože proběhl nenásilně. Policejní násilí přímo 17. listopadu je prokazatelné – stejně jako násilí represivních složek kdekoli na světě, na východ i západ od nás, před i potom. Nazývat to „masakrem“ je však víc jak nepatřičné. Je též signifikantní, že úspěch našeho převratu je postaven na lži o smrti jednoho ze studentů – na lži je totiž postaven celý následující vývoj. Zkusme si představit, že by se na tehdejších náměstích říkala pravda – že bude restaurováno kapitalistické zřízení, budou soukromé a církevní školy, se rozprodá/rozdá/rozkrade celé národní hospodářství, se několika násobně zdraží. Kolik by na těch náměstích asi zůstalo lidí? A klíči by cinkali nebo by s nimi po mluvčích házeli? A proč názorové skupině hájící kapitalistickou demokracii (v jejich řeči „liberální“ demokracii) tolik vadí, že nám dnes vládne kapitalista?
Název článku vystihuje letošní výročí velice přesně. 30 let jsme budovaly něco, co se zjevně hroutí. Vydělal na tom především nadnárodní kapitál. To, že se ekonomicky máme dnes lépe než před třiceti lety je jistě pravda. Takové srovnávání je však velice ubohé (naopak ukazuje sílu tehdejšího hospodářství), férové by přece bylo srovnat ekonomicky rok 1959 s rokem 1989 a tento rozdíl připočíst k roku 1989, pak teprve je srovnání životní úrovně obyvatel relevantní (jaké by asi bylo?). A svoboda? Po skutečném uvolnění především první poloviny devadesátých let jsme na tom dnes snad ještě hůř (při uvědomění si tehdejšího progresivního vývoje jistě hůř) než na konci 80 let – (auto)cenzura, dehonestace názorů a dokonce i jejich kriminalizace (nemluvilo se tenkrát náhodou o pluralitě?), permanentní sledování, policejní a soudní zvůle, rozhánění koncertů a demonstrací.
Byly jsme ve většině oblastí soběstační (pravda, ne ve všem opravdu konkurenceschopní). V centrech měst (uznávám, že nevzhledných) bydleli lidé. Životní prostředí nic moc, ale vůle ke zlepšení už byla (nic víc než otázka priorit). Stát nebyl zadlužen, naopak. A kolik se toho u nás (nezapomenout na Slovensko) vybudovalo! O bývalém režimu se mluví jako o vysoce represivním a všeovládajícím, přesto bylo potřeba oproti dnešku méně policistů (přičemž počet vězňů je srovnatelný), méně úředníků a jiných byrokratů (nutno připočíst i hydru „neziskových“ organizací), méně placených politických funkcionářů. Hospodářství ve státních rukách umožňovalo jeho racionalizaci, nikoli lpění výhradně na zisku (nejen v zemědělství by to bylo velmi ku prospěchu). Dnes se v západních kapitalistických demokraciích otevřeně mluví o znárodňování. Kdybychom se před 30 lety vydali cestou reformy nikoli destrukce systému, byly bychom dnes mnohem, mnohem dál.