Ve světle nedávných událostí na Novém Zélandu se opět rozdmýchává otázka zajištění bezpečnosti civilních obyvatel proti takovýmto zákeřným útokům. Teroristický útok, který byl proveden na bezbranných lidech, je zavrženíhodný, ať jsou poškození lidé jakéhokoliv vyznání, názoru, rasy nebo státní příslušnosti. Zarážejícím faktem zůstává to, že ačkoliv viník, který byl po činu dopaden a který se přiznal, není prvním a jediným potrestaným v celé události. Prvními potrestanými lidmi jsou držitelé legálních zbraní na Novém Zélandu, kdy vláda této země označila za největší problém a zároveň příčinu tohoto masakru právě legální možnost držet zbraně civilním obyvatelstvem. Dá se říci, že v rekordním čase bylo vládou Nového Zélandu rozhodnuto o zpřísnění držení zbraní a zákazu poloautomatických a útočných pušek, které jsou hlavním viníkem tohoto krveprolití. Tato změna zbraňové legislativy je dosti podobná s vývojem situace v Evropské unii po teroristických útocích z posledních let. I zde je dávána vina hlavně zbraním, kterými byly tyto útoky spáchány. Evropská komise pomocí své směrnice vyhlásila boj s teroristy, avšak v tomto boji vzala útokem soukromé držitele střelných zbraní napříč celou Evropskou unií. Zákazová směrnice byla implementována státy Evropské unie a roztočila soukolí utahující šrouby v rámci legálního vlastnictví střelných zbraní. Rovněž i v našem právním řádu dochází k zavádění ustanovení směrnice v podobě chystané změny zákona o střelných zbraních.
Otázkou zůstává, zda omezování a regulace, která je dle tvrzení Evropské komise tak potřebná pro zajištění bezpečnosti civilních obyvatel, kteří se přeci mohou spolehnout na ochranu bezpečnostních složek daného státu, je skutečně potřebná a účelná? V drtivé většině situací, kdy dochází k napadání civilního obyvatelstva, ať již kriminální činností nebo teroristickými aktivitami, je přítomnost členů bezpečnostních sborů na konkrétním místě nulová a tito se dostávají na místo události až s časovým odstupem. Jedinou možností, jak se tedy spolehnout na ochranu ze strany státu je ta, že každý občan bude mít přiřazeného svého policistu, který bude řádně vycvičený a odhodlaný 24 hodin v kuse dotčenou osobu hlídat. Toto je utopistické řešení, které je nereálné. Hlavní břímě ochrany nesou sami občané, kteří jsou útoku vystaveni, a tudíž musí mít i možnost ke své obraně užít i zbraň, kterou vlastní legálně a umějí ji použít. Z tohoto důvodu by otázky bezpečnosti, kam držení zbraní spadá, měly zůstat v rukou národa a neměl by o nich rozhodovat nikým nevolený úředník. Politikou Evropské unie je tedy podle vzoru Velké Británie a dalších států, zamezit držení jakýchkoliv obraných prostředků a zbraní pro osobní ochranu a tímto omezit svobodu občanů, neboť - jak řekl George Washington - »Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbrani a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat – včetně jejich vlády«.
Zákazová směrnice postihuje jen prověřené a zákona dbalé občany, ale neřeší již zbraně nelegální, které do Evropské unie putují z bývalé Jugoslávie a dalších lokalit, nebo byly odcizeny jak soukromým držitelům tak v rámci ozbrojených složek, potažmo zde zůstaly po II. světové válce. Tento nelegální obchod se zbraněmi je třeba potírat a neperzekuovat nevinné lidi za neschopnost tomuto problému čelit a vyřešit jej. Takovýmto přístupem může dojít a podle posledních zpráv již dochází k návrhu zákazu nožů, omezování výkonu a rychlosti vozidel a jiným opatřením, která mohou mít za následek ztrátu národní svobody a přenesení vlády do kanceláří nadnárodního uskupení. Proto je potřeba zajistit, aby otázky bezpečnosti a národních zájmů byly vráceny do rukou jednotlivých vlád.