K životu na venkově dlouhá léta patřily tři věci - obchůdek, hospoda a místní fotbalový klub. Fotbalové hřiště s aktivním klubem poskytuje prostor pro rozvoj dětí a mládeže, setkávání nad pivem a budování zdravého lokálního patriotismu. To zní jako něco, co by bylo vhodné zachovat, že?
Bez finančního zabezpečení se ovšem podpora sportu neobejde, a tady přichází kámen úrazu. V 99 % obcí České republiky žije méně než 20 000 obyvatel a právě ty mohou být ohroženy nedostatkem vlastních financí na podporu sportu. Ostatně o tomto problému už nějakou dobu víme - jenom od roku 2015 v ČR ukončilo svoji činnost přes 350 fotbalových týmů.
Na jednu stranu se ekonomové předhání v tom, kdo víc vychválí ekonomický růst naší země a zvyšování průměrných mezd, ale na podporu amatérského a rekreačního sportu na venkově se nějak zapomíná. Přitom nemůžeme odmávnout sportovní nadšence z obcí pod 20 000 obyvatel, když v nich žije 57 % obyvatel republiky.
I když první pozitivní změnou je fakt, že z dotačních peněz jsou právě malým klubům propláceny náklady na rozhodčí, nedělejme si iluze, že je to dostačující podpora. Menší fotbalové kluby skomírají právě na nedostatek investic do základní infrastruktury a vybavení hřišť.
Pokud necháme sport ve venkovských oblastech vymřít, jak můžeme doufat v oživení venkova? Vždyť už teď přicházíme o malé obchody, které nemohou cenově ani nabídkou konkurovat, supermarketům ve městech, které tlačí prodejní ceny dolů výměnou za častou pochybnou kvalitu nabízeného zboží. S odlivem obyvatel do větších měst končí také oblíbené vesnické hospody.
A teď přichází nepříjemná otázka: Kdo je ten, kdo si myslí, že obyvatelé malých obcí jsou občany druhé kategorie?