Mýtus či omyl první: O dobru a zlu v politice
Tento mýtus praví, že velmoci a velké státy obecně se na planetě Zemi dělí na „dobré“ a „zlé“. A pokud se malá země nachází v moci Zla, měla by se z ní vymanit přestupem k moci Dobra. Tento mýtus je svou povahou starobylý a odkazuje k věčné dualitě světla a tmy. Moderní a vzdělaný člověk by si ale mohl všimnout toho, že ve vztazích mezi mocnými státy (či silami, které rozhodují a jednají jejich jménem) platí odjakživa především fyzikální zákony SÍLY. Větší, silnější a rychlejší těleso vnutí svoji „vůli“ tělesu menšímu, slabšímu a pomalejšímu. Známe to z pohybu těles ve Vesmíru i z principu živé hmoty, která vzniká a udržuje se naživu díky tomu, že jedna živá hmota požírá jinou, přičemž i ona je požírána. I zde platí, že takřka vždy silnější pozře slabšího. Proč by lidský svět, rovněž svět živé hmoty, měl být výjimkou?!
Kdyby si byli Čechoslováci vědomi platnosti fyzikálního zákona síly v geopolitickém prostoru, věděli by, že konverzí své politické víry a přestupem do opačného silového tábora se nijak neřeší otázka pravdy, práva a spravedlnosti, ale řeší se takto pouze otázka, kde, v jakém konkrétním bodě geopolitického konfliktu se bude nový konvertita pohybovat a jakou spolu s tímto políčkem na šachovnici přijme víru včetně jejích dogmat, omylů a klamů. Včetně i případných trestů za fatální chyby celku, jehož se stal součástí.
Mýtus či omyl druhý: „Sametová revoluce“ byla výsledkem především domácího odboje proti totalitě.
Nikoliv. České dějiny jsou v posledních nejméně stu letech velmi závislé na vůli jiných států, respektive sil, které tyto státy ovládají. Peroutkovo Budování státu (díl I. až IV.) ukazuje velkou opatrnost a snad i bezradnost domácí česko-slovenské protihabsburské opozice, která s otevřeným vyhlášením neposlušnosti vůči vojensky již poraženému Rakousku-Uhersku váhala do poslední chvíle. Ono slavné pálení „orlíčků“ začalo až ve chvíli, kdy rakouský císař Karel I. stoprocentně rezignoval na jakýkoliv pokus udržet monarchii. Vznik Československa byl především výsledkem vůle světových velmocí rozložit Habsburskou monarchii. Kdyby první světová válka neskončila způsobem, jakým skončila, Československo by na svůj vznik muselo čekat další léta i desetiletí. Samotná izolovaná vůle českého a slovenského národa po svobodě a soustavná a nepochybně vynikající diplomatická činnost Masaryka, Beneše, Štefánika a dalších osobností Října 1918 by nestačily k osvobození se ze „žaláře národů“.
V Mnichově 1938 rozhodly evropské mocnosti o osudu Československa ve 20. století již podruhé. Tentokrát dokonce i za pomoci „kapitalistické optiky“, kdy velcí čeští bankéři, finančníci a průmyslníci dali Benešovi najevo, že mu na válku s Hitlerem nedají peníze, neboť byli toho názoru, že s nacisty se oni dohodnou, zatímco Stalin by jim jejich finance „znárodnil“. Nadvláda kapitálu nad demokracií není vskutku záležitostí pouze naší přítomnosti.
Rozhodnutím velmocí se i poválečné Československo ocitlo v zóně sovětského vlivu. Západní mocnosti, navzdory četným protestům mnohých západních intelektuálů, ponechaly Československo v sovětské zóně i v roce 1968. I „Pražské jaro“ se svým vyústěním bylo především procesem ve svém kontextu geopolitickým. Oba znepřátelené tábory, na straně jedné nadnárodní korporace zastoupené USA a západoevropskými státy, na straně druhé sovětské impérium, zastoupené sebou samým, si dělaly „pořádek“ v oblastech svého vlivu. Spojené státy v Indočíně, Indonésii a Latinské Americe hemžící se krvavými puči a převraty. Rusové ve „východní“ Evropě. Odporné? Jistě, ale odpovídající “mravní“ podstatě velmocenských soubojů na planetě.
Úplně stejně je evidentní, že prostor k „osvobození“ států a národů takzvané východní Evropy byl připraven odstoupením Sovětského svazu z pozice druhého planetárního hegemona, což znamenalo, že Moskva ponechala komunistická vedení svých satelitů „sobě samým“, což znamenalo, že je přenechala vítězi této etapy souboje.
Již si nevzpomínám, zda to bylo rok, dva či více let od „sametové revoluce“, ale tehdejší prezident Václav Havel pozval do Prahy nejvyšší představitele USA, Velké Británie, Německa a Francie k diskusnímu fóru, které v přímém přenosu přenášela veřejnoprávní televize. Tam, na tom fóru, seděli skuteční tvůrci „sametové revoluce“ (prototyp pozdějších revolucí oranžových). Jistě zdaleka ne všichni. Ti nejdůležitější, zástupci nadnárodních korporací, zůstali ve stínu. Kdyby na mapě světa nedošlo k zásadnímu pohybu, vnitřní nespokojenost Východoevropanů s nedostatečně zásobenými obchody, jež byla považována za touhu po svobodě a demokracii, by sama o sobě k revoluci nestačila. Studentská demonstrace 17. listopadu, o jejímž původu a organizaci dodnes panují velké nejasnosti, by byla potlačena stejně nelítostně, jako španělská královská federální policie potlačila katalánské hnutí za samostatnost. Husákovský normalizační režim byl sice dlouhodobě vytrvale nahlodáván zevnitř i zvenčí, ale bez Gorbačovova ústupu ze scény by lidové protesty nezískaly prostor ani dost síly k tomu, aby totalitní režim svrhly.
Výklad o zásadním cizím vlivu na vývoj ve střední a východní Evropě koncem 80. let minulého století byl a zůstává ještě stále těžkou herezí. Takzvaná sametová revoluce měla být prohlášena za výsledek domácího protikomunistického odboje vedeného „hrdiny“ typu bratří Mašínů, na které navázali, tentokrát sametově, disidenti, herci, studenti a posléze většina národa těšícího se na demokracii a na svobodu (samozřejmě nikoliv na podnikání, zbohatnutí a na plné obchody!).
Měl se zrodit mýtus o nových osvoboditelích včele s Václavem Havlem, jejž Západ použil jako maskota spontánního hnutí porobeného lidu kráčejícího za ním ke svobodě a demokracii. Havel příběhu o sobě sám uvěřil a dokonale se se svou rolí sžil. Tak, jak se děje některým hercům, kteří nedokážou svou postavu opustit ani v šatně. Tento mýtus se ale nakonec vytvořit nepodařilo. Byl totiž ještě více neuvěřitelný, než bývaly jiné mýty včetně těch, s nimiž pracovala ideologie právě opuštěná. Proto mýtus dlouhodobě nezapustil kořeny a zůstal izolován jen na své tvůrce a kruhy kolem nich, případně na lidi, kteří rádi věří neskutečným příběhům. Časem vyblednul a dnes je ji témě neznatelný. Pozdější historiografie pracující s odstupem od událostí a jejich důsledků jej odmítne zcela.
Mýtus či omyl třetí: Spojené státy a země západní Evropy vítají „osvobozené národy“ z Východu jako své rovnocenné partnery či dokonce bratry.
Není to pravda. Za vážnou úvahu stojí následující dilema. Byly ony národy a státy osvobozeny z moci ruského „bolševického imperialismu“ proto, aby jim byly poskytnuty všechny výsady moderních svobodných demokracií západního střihu, nebo představují zaslouženou válečnou kořist vítězů studené války, kteří západní síly po celou dobu intenzívně financovali?
Kdybychom připustili, že nadnárodní korporace přiměly vlády a parlamenty ve Spojených státech, Velké Británii, v Německu, ve Francii a v dalších členských státech NATO, aby z jednotlivých národních rozpočtů každým rokem investovaly miliardy dolarů na odstranění překážejícího sovětského veleještěra, jenž se jim položil do cesty v jejich snaze o hospodářské ovládnutí planety, jen proto, aby obyvatelé východní Evropy byli šťastní, svobodní a bohatí, pak bychom měli co do činění s největším altruismem od potopy světa. Teorie o tom, že v geopolitice neplatí pravda, spravedlnost a už vůbec ne rozlišování dobra a zla, by zcela padla. Ale to je nesmysl. Železný zákon bezohlednosti, kterým se řídí SÍLA v přírodě i v lidské společnosti, je zcela neprůstřelný. Bohužel!
Tezi o tom, že „osvobozené“ státy Východu se staly spíše kořistí nadnárodních korporací než rovnocenným bratrem západních demokracii, lze snadno doložit nejenom historickou zkušeností (například Mnichovskou dohodou), ale vůbec analýzou jejich rychlé ekonomické kolonizace. K doložení by ostatně postačil samotný český příklad.
Mýtus čtvrtý: Občanům Československa na husákovské totalitě překážela ze všeho nejvíce nesvoboda.
Jak komu. Jistěže část společnosti se dokázala smířit s nedostatkem ovoce na předvánočních trzích či s nutností obstarat si známosti v řeznictví, aby člověk ochutnal za život aspoň jednou pravou svíčkovou. Zato se nedokázala smířit s tím, že nemůže svobodně vyjádřit svůj názor a na cestu do kapitalistické ciziny potřebuje devizový příslib, ke kterému se běžný smrtelník dostal také jen jednou za život.
Je nezpochybnitelné, že normalizační režim v Československu v mnoha ohledech omezoval svobodu a společnost vedli lidé, kterým chyběla kvalifikace a kompetence k takové činnosti (v tom ohledu se toho později ale mnoho nezměnilo). Nadnárodní korporace, které vedly za peníze západních daňových poplatníků (pochopitelně ne za svoje vlastní, nezdaněné) boj se Sovětským svazem o nové trhy, levné pronájmy a stovky miliónů levných pracovních sil, ale věděly velmi dobře, že skutečnou hybnou silou odporu obyvatel Východu vůči bolševickým systémům je touha po vydělávání peněz a po dosažení životní úrovně západoevropských zemí. Touha podnikat, spekulovat, vydělávat, bohatnout, mít se dobře, která až příliš často zatlačovala do pozadí onu proklamovanou touhu po svobodném hlásání vlastních názorů, po svobodě vystupování a po nahrazení komunistické tragikomické stranické gerontokracie novou krví schopných, čilých, kompetentních a vzdělaných reprezentantů národa.
Mýtus či omyl pátý: Vystoupením ze sovětského socialistického tábora se Československo, respektive Česká republika, stávají automaticky a konečně od roku 1948 opět suverénním a zcela nezávislým státem, který si může a tedy i bude hledět především svých národních zájmů a bude se snažit o mírovou spolupráci s co největším počtem zemí planety.
Omyl, a to velmi zásadní. V globálním světě jsou početně malé národy a malé státy nezávislé alespoň částečně jen za předpokladu, že mají silný kapitál a své nejschopnější lidi v nejdůležitějších a nejvlivnějších mezinárodních organizacích. Tedy pochopitelně nikoliv lidi jen do počtu, ale takové, kteří například sami paří ke světové „supertřídě“ (viz David Rothkopf a jeho kniha na toto téma) nebo k ní mají velmi blízko. Takovéto „malé“ ale vcelku vlivné země jsou v Evropě Nizozemsko, Belgie, Švédsko (rozlohou velké), Švýcarsko, Norsko a možná ještě některé další. Státy takzvané východní Evropy k nim nepatří ani v jediném případě. (Polsko je případ zcela zvláštní.) Jejich naděje na úplnou nebo alespoň významnou nezávislost a suverenitu byly tedy od počátku mizivé.
Mýtus či omyl šestý: Přijetím do západního demokratického společenství se Česká republika podílí na budování lepšího, bohatšího a spravedlivějšího světa.
Omyl patrně ze všech nejzávažnější. Česká republika se svým – jistě jen malým dílem – podílí na americké zahraniční politice, která není diktována zájmem o lepší svět, ale snaží se vycházet vstříc nejvlivnějším kruhům v USA (korporacím – ropa, zbraně, finance), případně v některých jiných zemích. Proto Česká republika neprotestovala proti bombardování Jugoslávie, a dokonce připojila svůj podpis pod krádež Kosova, což je vzhledem k mezinárodnímu právu, ale také ve vztahu k vlastní československé historické zkušenosti se sudetskými Němci a Hitlerem neobhajitelné.
Česká republika rovněž participovala – byť opět jen malým dílem – také na britsko-americké válce v Iráku, neprotestovala proti zničení Libye a nijak nekritizuje absurdní hospodářské sankce uvalené západním společenstvím na Rusko kvůli tomu, že v nezbytné sebeobraně proti americkému pokusu využít Krym pro svoji vojenskou základnu, tuto svou bývalou oblast obsadilo. Mnozí zástupci ČR vítali „arabské jaro“, aniž by se jakkoliv zamysleli nad jeho účelem a katastrofálními výsledky. A stejně tak bezhlavě a slepě podporovali „oranžové revoluce“ a uměle vyrobené Majdany na Ukrajině a následnou eskalaci konfliktu s protiruským znaménkem, aniž by opět analyzovali všechny okolnosti a dopady těchto procesů.
Prostým vazalstvím se úplně vytratil morální rozměr zahraniční politiky a s ním zmizel i pojem českých národních zájmů. Jaký by asi mohl mít český národ zájem na destabilizaci světa, na zbytečně podnícené nepřátelství Ruska a Číny, na eskalacích konfliktů, na válkách, na masových migracích, na rozpoutání islámského teroru a jeho transferu na evropskou půdu? Jaký zájem by měli Češi jako národ na tom, že se v současné době všechna pokrytectví, lži a nepravdy za 28 let ocitají již zcela na povrchu a vedou tudíž logicky a nešťastně ke ztrátě důvěry v politické strany i v zastupitelskou demokracii jako takovou. Vlastně takto zpochybňují úplně vše a činí existenci vratkou, rozkolísanou a co se budoucnosti týče nevyzpytatelnou.
Nesnášenlivost, rozhádanost a agresívní útoky vedené proti lidem, kteří se snaží negativní dopady slepého a hloupého vazalství alespoň trochu korigovat na mezinárodní scéně, celou scenérii už jenom dokreslují. Vznik obskurních politických stran, které zatlačily strany tradičního politického spektra, je už jen neblahým bonusem celého procesu.
Mýtus či omyl sedmý: Česká republika po „sametové revoluci“ vstoupila do stabilního prostředí západních demokracií.
Nikoliv, nevstoupila do poklidného rybníka, ale byla vhozena do dravé bystřiny ženoucí své vody kamsi do neznáma. Západní nadnárodní korporace mohly sice slavit zisk nových obrovských trhů, levných pronájmů a ještě levnějších kvalifikovaných pracovních sil, nicméně tento jednorázový veliký profit nemohl na dlouhou dobu oddálit některou z předpověditelných cyklických krizí kapitalistického systému. Na nějaký čas ano, ale ne na celá desetiletí. I krize vskutku vypukly.
Korporace hleděly na přerod bolševického Ruska v kapitalismus toho nejhrubšího zrna. Hlavní hrozba šíření „socialistických“ myšlenek tedy zanikla definitivně. Úleva? Jistě. Slastný pocit bezpečí měl korporacím postupně umožnit, aby také ve svých domovských zemích Západu začaly postupně demontovat sociální stát a naučily obyvatelstvo zvykat si na vyšší míru nejistoty. Strach později vyvolaný islámským terorismem a velikými vlnami migrantů je novodobým fenoménem, jaký prožívala Evropa v 15., 16. a 17. století, kdy ji zachvátila a držela hrůza z Turků, islámu, náboženské nesnášenlivosti, hugenotů, Švédů a Sasů, moru a nakonec i z čarodějnic a hrozícího panování Satanova. Tehdy se rozhořely hranice a Augšpurk zamkl neprodyšně všechny svoje brány. Současná Evropa je naopak otevřela dokořán. Zajímavá změna postoje vstříc strachu z terorismu…
Dalším krokem vzhledem k Rusku mělo být převedení ruského nerostného bohatství a úrodné půdy do vlastnictví nadnárodních korporací (prostřednictvím ziskuchtivých bojarů), tedy v podstatě západní kolonizace zaostalého národa mužiků.
Dualismus: kulturní Západ jako vývozce hodnot a zaostalý Východ jako jejich ponížený příjemce zůstává stále v platnosti a beze změn. Tedy alespoň v očích Západu a některých kruhů v ČR. Za Jelcina se zdálo, že Rusko skutečně nezadržitelně a po právu spěje do propasti. Putin ten na Západě toužebně očekávaný pád zastavil a zrádné bojary krutě ztrestal. Některé patrně i na dálku. Není v této chvíli podstatné, jakých ke všemu užil prostředků. Patrně takových, jaké vyžadovala kritická situace. Nikoliv omluva, ale prostý fakt. Žijeme ostatně ve světě, jaký trpíme nemajíce chuti (nebo skutečné možnosti?) se v něm příliš politicky angažovat. Ostatně, akce vyvolává reakci. Západ chtěl využít bojarů-oligarchů k uloupení ruského nerostného bohatství, někteří bojaři-oligarchové to riskli, po léta s tichým souhlasem Jelcinovým (ruský prezident voděný na drátkách Clintonem) vyváželi z Ruska peníze jako o život, a nakonec prohráli i hlavu.
Na povel z Washingtonu, ale též i z vlastní neinformované iniciativy jsme tedy všichni začali Putina nenávidět. Trvalo to docela dlouho a šlo nám to některým dobře. Ovšem v poslední době jakýmsi zvláštním způsobem začíná Rusko ve světě spíše získávat sympatie, zatímco USA je ztrácí po tunách. Takto mnozí čeští mainstreamoví komentátoři, dokonce nositelé novinářských ocenění, zůstávají na svém dobrovolném bitevním poli (ruské frontě) osamoceni jako onen Japonec, kterému teprve po třiceti letech oznámili, že druhá světová válka už skončila, Japonsko ji prohrálo a on může tudíž opustit svoji linii, obléknout si civil a pochodovat domů.
Svět Západu, který vstřebal státy bývalého sovětského impéria, se velmi rychle posouval ke světu, o jakém neměli Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a další „Východoevropané“ tušení. Do konce let osmdesátých minulého století většina obyvatel sovětského bloku znala Západ jen z „báječného“ vyprávění několika šťastných jednotlivců, kterým se podařilo tam vycestovat na čtrnáctidenní dovolenou. Zbytek „povědomí“ o této věci obstaraly legendy, jimž vydatně pomáhala protizápadní propaganda. Propaganda, je-li přehnaná a nadto hloupá (jako je tomu i dnes), tak dosahuje přesně opačného výsledku, než o jaký usiluje. Lidé začnou propagandou zneuctěný objekt spíše obdivovat, než aby jej zatratili. Proto je propaganda dvousečná zbraň, nebo ještě spíše bumerang, který nakonec zasáhne do hlavy toho, kdo jej uvedl do pohybu.
Celý proces posunu ještě urychluje extrémní šíření „nových technologií“, zejména v oblasti komunikační a zábavní. Místo věcné diskuse tak vzniká neidentifikovatelný šum, včelí a čmeláčí bzučení bez obsahu. Hodnoty, které Západ tak vehementně podporuje, sám opouští. Před již doslova patologickou snahou o zisk vyklízí téměř všechno ostatní. Pravda, spravedlnost, mír ubývají rapidně na váze. Vstříc zisku jejich hmotnost klesá k nule.
Aby se ale ve společnosti udržovalo zdání, že západní civilizace stále usiluje o „hodnoty“, vyváří pseudoproblémy, jako například v současné době tak rozšířený boj s údajným sexuálním obtěžováním na pracovištích. Kéž by bylo jednoho dne dosaženo toho, že muž, jenž potká ženu, v ní ženu nepozná!
Urputně se Západ drží evergreenů, jimiž jsou rovné příležitosti, práva gayů a lesbiček, podpora mladých lidí na trhu práce, ochrana seniorů, práva národnostních menšin. Reálně se v těchto „oborech neutuchajícího společenského a politického zájmu“ sice nic moc nevykoná, ale o to více je třeba tyto problémy diskutovat. Také je třeba si je šetřit, neboť na jejich téma mohou nepřetržitě vznikat stále nové summity, konference a diskusní fóra. Též brožury se mohou psát a tisknout. Brožur není nikdy dost!
Diskusní fóra, konference, schůze, summity, jednání! Pořád je třeba diskutovat, otvírat problémy a zase je nevyřešené zavírat. Dosahovat výsledků, hodnotit, vyhodnocovat, sestavovat pořadí, propagovat, odhalovat, stanovovat si cíle. A dávat tomu všemu jména! A římské číslice za ta jména. Zkrátka kráčet dál. Ovšem pořád po stejné cestě. A zatímco veřejnost kouká naznačeným směrem, nadnárodní korporace ženou vlády a parlamenty k větším nákupům zbraní vojenských zbraňových systémů. Členství v NATO zajišťuje těmto korporacím, že členské státy této americké aliance budou nakupovat výhradně jejich zbraně, a pokud se rozhodnou jinak, budou mít z toho problém. Jednou ze základních funkcí NATO je totiž zajišťovat odbyt zbrojním korporacím a firmám na ně navázaným.
Mýtus či omyl osmý: Prvořadá je ekonomika. Když bude stát dobře hospodařit, ostatní hodnoty se dostaví automaticky
Opět to není pravda. Na počátku devadesátých let dvacátého století se východoevropští neoliberálové řídící se vzorem Reagana a Thatcherové, například Václav Klaus, snažili přesvědčit občany o platnosti následujícího neuvěřitelného příběhu. Byla to v podstatě pohádka o tom, kterak bohatnoucí podnikatel myslí na blaho svých zaměstnanců. Vypravěči této pohádky tvrdili, že je třeba nejprve podpořit kapitál, neboť ten nemá na srdci nic jiného než tvorbu nových pracovních míst a zlepšování životních a pracovních podmínek svých zaměstnanců. Bohatý podnikatel rovná se bohatá země a bohatí její obyvatelé.
Tento údajný altruismus kapitálu je možno označit za dokonalou a velmi neslušnou lež. Část obyvatelstva jí ale uvěřila, a jak vyplývá z výsledků posledních parlamentních voleb v ČR, mnozí lidé jí věří dodnes. Podobně, jako jistá část české veřejnosti, patrně ta, v jejímž nevědomí zůstalo ještě příliš mnoho nostalgických vzpomínek bývalých milovaných poddaných, se kdysi zamilovala do vidiny dobrotivého knížete Schwarzenberga v době, kdy tento feudál usiloval o Pražský hrad.
Do podnikání všeho druhu se v českých zemích bohužel ani zdaleka nepustili jen poctiví a slušní lidé, kteří si skutečně přáli obnovit dobré jméno československého průmyslu, solidní pověst řemesel, navázat na tradici toho nejlepšího, co vzniklo na sklonku Rakousko-Uherska a za první republiky československé (ne všechno bylo tehdy pochopitelně dobré). Vrhla se do něj také vyhladovělá náležitě zdivočelá smečka bezohledných, nekulturních, nevzdělaných, nesolidních, nepoctivých lidí predátorského charakteru, která použila a dodnes používá všech prostředků ke zbohatnutí.
Ty šelmy přivedly na svět mimo jiné brutální lichvu ukrytou za úvěrové podnikání a kouzla s dlouhými dobami splatnosti, složenými úroky a falešnými pojistkami. Spekulace, podvody, zneužívání naivity či neinformovanosti některých lidí, zejména starších, kteří nebyli vůbec připraveni na to, že zrušením „zoologické zahrady“ reálného socialismu, budou na svobodu vypuštěny také šelmy a hyeny, které se okamžitě začnou sápat na ostatní „osvobozené“ bytosti. Zplodily mnohastránkové obchodní smlouvy vytvářené lstivými právníky a tištěné písmem velikosti briliant, zcela nečitelným bez lupy. Smlouvy nečitelné, nepoctivé, rafinovaně zákeřné, leč obsahu závazného. I nastalo mnoho pláče a bědování mezi podvedenými a okradenými. (Ovšem často v souladu s platnými zákony!)
Pod náporem těchto sil, které nový systém nehodlal nijak výrazně omezit v jejich „aktivitě“ a nechal je řádit velmi dlouho, neboť predátoři, kteří se zmocnili plodů kupónové privatizace, získali do ekonomického pronájmu mnohé české podniky nebo se jich zmocnili jinak, se stali též a začasto sponzory politických stran či přáteli konkrétních politiků. Nebudeme jmenovat. Někdy i záhadnými sponzory mrtvými či jinak fyzicky nedoložitelnými.
To všechno ničilo iluze budování nové spravedlivé slušné a solidní společnosti založené na vzájemném respektu a toleranci občanů, jak se tyto vlastnosti zdánlivě začaly prosazovat na náměstích českých a moravských měst právě v listopadu a v prosinci 1989, v průběhu takzvané „sametové revoluce“.
Vzájemná solidarita a laskavost občanů vzaly rychle zasvé. Na jejich místě se rozhořel nelítostný boj o místo na slunci a o úspěch. Představitelé nových politických reprezentací, které jsme všichni s takovou důvěrou, málem láskou, a v plodném očekávání po mnoho dní, týdnů a měsíců vítali v obývacích pokojích svých panelových bytů na Husákových sídlištích, kam tito věrozvěstové přicházeli skrze světlo televizních obrazovek, postupně ztráceli na přitažlivosti. Měli přinést „dobrou zvěst“ (eu angelion), ale přinesli jen spory, hádky a potom jistý počet stranických koncepcí, které se ukázaly být skoro všechny klamné. Záhy se dostavily mezi nimi konflikty, nevraživost, nepřátelství. Pak přišly kauzy a s nimi pochyby o morálních kvalitách některých z těchto poslů nového jara.
Alespoň částečně, tu a tam (individuálně vzato), autentickou první generaci „vůdců“ transformace brzy doplnili politici druhého a třetího nálevu (třetí nálev v současné době právě mizí v odpadní jímce). S jejich příchodem se ještě více snížila důvěryhodnost politické scény. Ještě nějaký čas existovala pro voliče jistá možnost identifikovat s některým politikem či celou politickou stranou. Jen málokterý z politiků si uchoval důvěryhodnost až do našich dnů. Ztráta zájmu o stát a o národ nebyla ještě patrná na první pohled. Něco ještě zůstávalo.
Přišly ale další kauzy. Na Václava Bendu staršího, jenž se stal obdivujícím hostitelem Pinochetovým (a jeden z jeho stranických kolegů, pokud si vzpomínám, tehdy strašil na kterémsi hradě převlečen za maltézského rytíře), navázal Mirek Topolánek svým oceněním bratří Mašínů. K ospravedlnění jakéhokoliv zločinu přece stačí nenávidět komunisty, no ne? Mnozí polistopadoví politici ostatně jiný politický program než zásadní odpor k nedávné minulosti v sobě neobjevili za celých 28 let. Ani současná Hradílkova protestní hladovka proti prezidentu Zemanovi nijak nesahá za tento omezený obzor.
Českou politickou scénou prolétli Ivan Pilip, Ivan Langer, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, a nakonec ji svým neodolatelným úsměvem rozzářil i v tomto smyslu od pohledu charismatický Jiří Čunek. Přicházeli ale i další. Zářili i na regionální úrovni. Mezi nimi například Robin Hood z Čeladné, jehož pravé jméno dnes už nikomu nic neřekne.
Někteří se přišli do politiky ohřát jako jezinky ke Smolíčkovi, jiní historicky znemožnit. Vlasta Parkanová tak učinila rychle a rozhodně svou láskou k americkému radaru a svéráznou úpravou písně Gustava Broma o Gagarinovi. A její (nikoliv bezprostřední) nástupce na ministerstvu obrany, stejně v otázkách vojenství nekompetentní, dříve právem oblíbený herec Martin Stropnický, asi úplně vším, co kdy a kde veřejně prohlásil. Dříve populární novináři, Jana Bobošíková, Radek John či syn Valtra Komárka Martin Komárek, si přišli do politiky definitivně pohřbít novinářskou kariéru a s ní i dřívější důvěru diváků či čtenářů. Václav Moravec do politiky kupodivu dosud nevstoupil…
České politické jeviště v posledních letech dospělo velice rychle k úrovni Absurdistanu či přímo Kocourkova. Asi jedinou omluvou pro tuto všestrannou devalvaci je to, že také celé prostředí západní civilizace jakoby poněkud vykolejilo. Do Bílého domu usedl na místo paní Clintonové Donald Trump, Rusko se kupodivu a navzdory očekávání nepoložilo pod tíhou spravedlivě uvržených sankcí Západu, a naopak se začíná transformovat ve velmoc potravinové produkce. Na USA se provalilo, že válku s terorismem vedly na Blízkém východě jenom na oko a že spolu s Izraelem Daeš spíše podporovaly, než že by se jej snažily zničit.
Evropské státy na místo, aby našly společné řešení velké evropské migrační krize, tak se navzájem rozhádaly. Proces rozšiřování EU uvízl na mrtvém bodě. Srbsko, nucené ke zcela nepřijatelnému uznání samostatného Kosova, bylo zahnáno k Rusku a Číně a o integraci do EU zde téměř nikdo nestojí. Ostatně Bělehrad je plný nápisů po zdech i transparentů, které tuto náladu dokládají, což český mainstream pochopitelně nezajímá. Turecko se zcela vymklo jakékoliv západní orientaci a řeší si svůj pokus o obnovení dominance alespoň v části bývalé Osmanské říše. Kurdy a jejich pokus o vlastní stát hodil Západ přes palubu. O Kubě nemá občan Západu přesné instrukce, a tak neví, má-li Kubu ještě stále nemít rád nebo by se to s ní už konečně dalo bez Fidela vydržet? Ukrajina rovněž padá pod stůl a s ní vlastně i naděje na solidní ukrajinskou státnost.
Svět se mění velice rychle a dramaticky, byť současná situace v zemích západní demokracie ze všeho nejvíce připomíná velikou a těžkotonážní loď, která uvízla na mělčině, jak se to přihodilo některým plavidlům Wellingtonovy armády, když přistály u vlámských břehů v Ostende, aby zde vysadily kavalerii i pěší sbory určené pro bitvu u Waterloo. Čípak Waterloo tohle bude nakonec, se zatím ještě neví.
Ivo Šebestík píše o celkem osmi „sametových“ mýtech a omylech, které je možné vidět a chápat s odstupem času. Od listopadového dění roku 1989 uplynulo 28 let.
O československém, respektive českém vývoji od listopadu 1989 by bylo možno napsat už stovky ne-li tisíce stran vážně míněných analýz nebo stejné množství stran hořce satirického románu.
Je ale také možné zachytit v maximální zkratce, a jistě i s lehkou ironií, alespoň jednu stránku tohoto vývoje, jíž jsou zjevné omyly, nepřesnosti či přímo mýty spojené s přechodem státu a národa (národů) z jednoho společenského, politického a hospodářského systému do jiného, z jednoho „válečného“ tábora do druhého.