Malý náhled do zapomenuté historie: Vznik samostatného Československa máme nejčastěji spojený se jmény T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Karla Kramáře či Milana Rastislava Štefánika. Ano, jejich podíl je bezpochyby zásadní, nicméně, žádný z těchto velikánů našich dějin se neúčastnil událostí, během nichž 28. října došlo k vyhlášení československého státu. Všichni tou dobou pobývali v zahraničí, na rozdíl od pětice politiků, kteří v Praze stáli v čele převratu, který vyústil ve vznik nového státu ve střední Evropě.
Alois Rašín byl v říjnu 1918 hlavním strůjcem podoby zákona o vzniku samostatného Československa, v letech 1918-1919 a 1922-1923 byl pak československým ministrem financí. Jeho nesmlouvavé a přísné vedení státních financí jej nakonec stojí život. 5. ledna je postřelen a 18. února na následky zranění umírá.
Antonín Švehla, po vzniku československého státu působil v nejvyšších funkcích. Jako ministr vnitra (1918-1920) se podílel na vzniku československé ústavy, třikrát usedl do premiérského křesla. V roce 1927 odmítl stát se protikandidátem T. G. Masaryka v prezidentských volbách, naopak, podpořil jej.
Jiří Stříbrný se účastnil se protihabsburského odboje a byl to právě on, kdo dva dny po vzniku Československa dokázal přesvědčit rakouské jednotky, které se v Praze chystaly k puči, ke složení zbraní. Byl členem pěti vlád, nakonec skončil po sporech s Edvardem Benešem mimo hlavní politický proud.
Vavro Šrobár, v první československé vládě se stal ministrem pro Slovensko. Výrazně se zapsal do dějin protifašistického odboje za druhé světové války – v době Slovenského národního povstání byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady.
František Soukup v první československé vládě zasedl jako ministr spravedlnosti, v roce 1929 se pak stal předsedou Senátu.