Velkou říjnovou socialistickou revoluci si národ připomínal v minulosti častokrát. Dokonce až příliškrát. I mezi buřty za »auslákem« jsme mohli vidět velkými písmeny napsané VŘSR. Nelze se divit, že časem se hledaly alternativy pro ona vznosná písmena, která pak neměla nic společného s revolucí. Dnes tomu není jinak. Také 17. listopad okleštěný od roku 1939 je toho příkladem.
Přesto jsem se rozhodl onen den, uplynulo od něj 105 let, a tedy nemůže být pamětník událostí, připomenout (těch pár dědů a babiček, kterým je také tolik, vynechávám, protože kdo si něco pamatuje z doby, kdy mu byl rok či dvě tři léta?). Tehdy opravdu onen den rozhýbal svět. Přestalo se, v jeho důsledku, válčit na východě Evropy – tedy na chvíli, ale to už bychom se časově a událostmi dost posunuli. Mně však nejde o rozbor událostí, které vyvolaly tehdejší revoluční zvrat. Jen o jedinou příčinu a jediný důsledek. Tou příčinou a tím důsledkem byla válka. Statisíce lidí v zákopech, zničená pole Ukrajiny, ženy, které dřely namísto mužů, často na panstvích, jež jim ani nepatřila. Sice vesnická občina udržela obyvatele při žití, ale válka brala všechno. Zmařené životy za zájem cara a poté buržoazní Prozatímní vlády! Nikoli kvůli zájmu obyčejných lidí donedávna nevolníků oblomovské šlechty.
Říjnová (listopadová) revoluce, jíž otevřel cestu Sjezd sovětů, tedy zástupců pocarského režimu, vůbec nenakloněný počtem účastníků bolševikům, jim dal najednou zelenou. Proto, že jako jediní věděli, co je v dané chvíli třeba udělat. A oni věděli. Zastavit válku, i kdyby to mělo hodně stát. A ono to také hodně stálo, ale to opět přeskakuji do budoucnosti. Ti, v sále Smolenského paláce, jen pár metrů od Něvy, to nemohli vědět. A přece rozhodli a svěřili vládu do rukou bolševiků.
Ano, alfou tohoto příběhu byla válka. Touha lidí ji skončit. Těch v zákopech i těch doma, a když k Dekretu o míru Lenin přihodil i Dekret o půdě, miliony nedávných nevolníků (duší) najednou mohly i obhospodařovat zemi po svém. To rozhodlo.
Válka v té chvíli převážila na pomyslné váze. Pokračovat nebo ukončit? Pro ukončení byla většina přítomných a miliony v zákopech a doma. Pro pokračování ve válce byla menšina. Možná až příliš malá na to, abychom ji mohli zaznamenat jako opozici. To jen dnešní propaganda se o ní zmiňuje.
Takže to hlavní, proč tehdy lidé šli za bolševiky, byl konec války. Jednání s dosavadním nepřítelem, sice jednou svévolně přerušené, ale podruhé završené, i když stálo ještě bolestivější ústupky, které se teprve po několika letech podařilo změnit.
Vraťme se zpět. Tehdy bylo nutné si sednout k jednacímu stolu a vyslechnout velmi tvrdé pokořující požadavky. Byly přijaty, musely být přijaty, protože v tom byla naděje na život v míru. A Němci s Rakušany? Ti si přivlastnili velkou část bohatství, jež se nalézalo v oblastech, které ovládly. A Rusové? Museli skousnout ztráty a začít uskutečňovat svůj sen rovnosti, společenské, národnostní, náboženské, atd. sami. To jim ovšem svět ovládaný jinými pravidly nemohl dovolit, a tak se brzy začalo o ty dekrety a další společenské změny bojovat. Vlastně až do konce 20. století, kdy neschopnost a nekompetentnost sovětských vůdců pohřbila Leninovy sny o sociální spravedlnosti a míru.
Fotogalerie
