Mantrou každé vlády je, že školství je prioritou. Všichni to mají ve volebních programech, ale pak skutek utek. Děti dnes nemají lehké dětství a nemůžeme se divit nárůstu psychických anomálií. Podepsala se na nich celá covidová restrikce, válka na Ukrajině a jinde. Jsou obrazem dnešní nemocné společnosti. A kdo se ohlíží na jejich problémy a potřeby?
Diktatura moci a zla se vkrádá do společnosti. Pojem manželství a rodina jsou upozaďovány, útočí se na mezilidské vztahy, na prorodinnou politiku, na sounáležitost mezi generacemi, na vlastenectví, na vzájemnou pomoc. Diktatura moci potřebuje společnost atomizovat. Rozděluj a panuj. Autocenzura se týká celé společnosti.
Část mladší generace této destrukci tleská a schvaluje rozbíjení přirozené pospolitosti lidí. Proč? Důvodem je i školství.
Po zrušení osnov v roce 2005 se stále musí redukovat učivo. Stále se mění školní vzdělávací plány, rámcové vzdělávací plány, každá vláda to jinak nazývá. (Jen tak mimochodem. Nikdo nevydal klasifikační řád, tak si každý kantor může známkovat dle své libosti. Pak se nedivme, že klasifikace různých škol i učitelů je nesouměřitelná.)
Asi před rokem ministr školství zaslal do škol dopis o aktivním vyhledávání dezinformací a dezinformátorů. Prý jsou děti stresovány slovy válka, mobilizace apod. Jenže, kdo straší válkou? Vláda! A generál Řehka o válce mluví obden. A učitelé mají poslouchat a snad „bonzovat“ děti, mají vyhledávat dezinformace. A učitel, který nerozpozná ten jediný správný názor, nemá ve škole co dělat. Zase to bude „neříkej to ve škole“? A perličkou je, že děti od SŠ mají vychovávat své rodiče a prarodiče. Mají jim vštěpovat ten jediný a mainstreamem podporovaný názor.
A tak se škola nejméně dvacet let stává místem k převýchově. Místem, kde se deformuje historie, místem, kde se mládež má osvobodit od svých předků. Ustupuje se od znalostí k ideologickému školení a škola se stává masírkou tzv. průřezových témat, jako je výchova evropského (vlastně bruselského) občana, multikulturní výchova apod. Nová reforma 2030+ navrhuje dokonce rušení předmětů po vzoru novodobých přátel na věčné časy a pod zástěrkou mezipředmětových vztahů.
Ve škole přece mají děti poznávat svět, mají se naučit logicky a kriticky myslet. Jenže jak, když o některých věcech nesmí mluvit, když nebudou znát skutečná fakta, tak nemohou racio diskutovat.
Demokracie znamená dialog. Jenže se vracíme do doby, kdy o některých událostech se nesmí mluvit pod rouškou boje s dezinformacemi. Kdo však rozhoduje o pravdě? Orwellovské ministerstvo pravdy?
Patříme do srovnávací studie 58 zemí. V devadesátkách jsme byli na předních místech, nyní jsme na chvostu. Opravdu to chceme?