V těchto dnech se na náměstích rozsvěcují vánoční stromky, ze stánků začínají vonět svařáky, trdelníky či další lahodné dobrůtky, a lidé už myslí na letošní vánoční cukroví.
Patří to k době, která je po většinu dne zahalena do tmy a šedi, že rozsvěcujeme svíčky a těšíme se na vytoužený klid, pohodu, blízkost; na potkávání se s lidmi, které máme rádi. Právě ona jakási magická "rozsvícenost" - nejen kolem, ale i zvláště v nás samotných - nás vybízí k určitému "restartu věcí i našich životů".
Lidé by neměli šidit přicházející Vánoce, protože tyto svátky (ať už si je spojujeme s pohanským Slunovratem, s křesťanským i tradičně českým Ježíškem či s mezilidskou solidaritou a blízkostí v tom nejobecnějším slova smyslu), tvoří jakýsi odrazový můstek do časů budoucích. Stejně tak, jako bychom neměli slevovat z vánočních nadějí a radostí, neměli bychom nikdy rezignovat ani na právo žít plnohodnotný, spravedlivý a důstojný život.
Pro mnohé lidi v současném socioekonomickém systému jako by Vánoce už nebyly garantovanou samozřejmostí. Teplo domova, jistota důstojného zaměstnání, jistota stabilního rodinného rozpočtu, perspektiva světlé budoucnosti a bezpečí, život v míru...
Někdo by sice mohl namítnout, že ve světě neexistují žádné mravní zásady, žádné meze,... Že jsme asi jedni z posledních svého druhu, protože stavíme naši zem a lidi jako takové nad zisk. Že jsme naivní a utopičtí...
V tom se však nesmírně mýlí, neboť jedině skutečné mravní zásady tu po nás zůstanou jako trvalé a nepomíjivé - tradice, láska člověka k člověku, rodina. Pokud i na ně rezignujeme, ztratíme svou vlastní integritu a identitu.
Kapitalismus přinesl lidem westernizaci hodnot a novou modlu - náhražkový fetiš v podobě nákupního vozíku.
Bez sociálních práv, jež ale kapitalismus drtivé většině lidí krutě sebral a jež jim bude ubírat i nadále, se tento košík bude postupně stávat materiálně víc a víc prázdnějším. O duchovním strádání společnosti ani nemluvě. Konzumní "jho kapitalismu" však přejde v moderní formu otroctví pouze tehdy, pokud my sami to dovolíme...
Poselstvím blížících se Svátků a právě nastupujícího adventního času tak zůstává jako hodnota neměnná nová NADĚJE. Naděje, že svět a lidé jsou schopni se vyvíjet a že věci veřejné lze měnit k lepšímu. První krok - či obrazně řečeno - první svíci světla - však musíme rozsvítit my - každý jeden z nás - sami v sobě - ve svém nitru.
Žít sám se sebou v míru je totiž nezbytným předpokladem pro lásku k druhým lidem.
Víra, že druhý pokus o demokratický socialismus už lidé v sobě zvládnou...
Pokoj všem lidem dobré vůle!
Světu MÍR!
Fotogalerie
