Cesta ke změně je zahalena v mlze. Musíme však po ní co nejdříve. Už včera bylo pozdě
Včera iportaL24.cz informoval o setkání, které k 104. výročí vzniku Československé republiky v prostorách Míčovny v areálu Pražského hradu organizoval Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS). Dnes přinášíme celá vystoupení tří z vystupujících.
Projev Václava Klause
Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
začnu poděkováním Českému svazu bojovníků za svobodu a zejména jeho vedení za pozvání promluvit na tomto už tradičním slavnostním shromáždění. Snad ještě více bych Vám ale chtěl poděkovat za to, že toto shromáždění, přes veškerou nepřízeň okolností, vůbec pořádáte. To je velký čin. Mám strach, že blížící se březnová výměna prezidenta republiky našemu přání ponechat Pražský hrad jako místo setkávání svobodně myslících a jednajících Čechů nebude nakloněna. V této své obavě asi nejsem osamocen.
V průběhu uplynulých sto čtyř let jsme, jako národ, v tento sváteční den prožívali různé komplikované situace. Několikrát nebylo možné slavit vůbec, a nebylo to jen v období protektorátu. Před dvěma lety, v covidové éře, jsem bez povolení a bez roušky v tento slavnostní den krátce promluvil u busty na pražském Obecním domě, tedy na místě, kde byla naše republika v roce 1918 založena, a od té doby se kvůli tomu soudím s ministerstvem zdravotnictví.
Vynechám-li tuto covidovou epizodu, dnes se – mimo veškerou pochybnost – setkáváme v nejhorším okamžiku od roku 1989. Po pádu komunismu převládala naděje, radost, optimismus, pozitivní očekávání, a ta se – a na tom musím trvat – dařila naplňovat. Dnes jsme v situaci opačné. Panuje krize, beznaděj, pocit bezvýchodnosti, smutek. Sice tomu tak není jen v naší zemi, ale zauzlení nepříjemných problémů je právě u nás zcela unikátní. Navíc mezi našimi spoluobčany dominuje znervózňující pocit, že nemáme politickou reprezentaci, která by si to uvědomovala a která by to chtěla řešit.
Žijeme z podstaty. Žijeme z toho, co bylo vybudováno v uplynulých třech desetiletích a máme důvod mít strach z toho, co nám přinese nejbližší budoucnost. O té vzdálenější ani nemluvě. Nejde o iracionální strach. Nepropadli jsme ani obecné, do značné míry racionální skepsi. Je to horší. Zodpovědně, alespoň někteří z nás, vyhodnocujeme dnešek a domýšlíme současné trendy a tendence a jejich souvislosti. A není to radostné.
Nedaleko nás je válka. Nikdo z nás válku nechce a neobhajuje. Žádnou, ani tu dnešní na Ukrajině. Právě tato válka si zaslouží seriózní posouzení okolností svého vzniku v celé jejich šíři a komplexnosti. Hlavně si musíme přát její rychlé ukončení. Válka na Ukrajině se nesmí stát výmluvou, za kterou se mohou schovávat ti, kteří nesou zodpovědnost a používají válku jako obhajobu svého selhání a své neschopnosti. Ve špičkách naší i mezinárodní politiky bohužel chybí odvážní a zodpovědní lidé, kteří by byli schopni tuto ničivou a destruktivní válku ukončit, nebo aspoň přispět k jejímu zastavení.
Trápí nás i domácí politika. Rozklad zasáhl i naše politické strany. To znechucuje veřejnost a vede to k trvalé deziluzi občanů z politiky. Ti pochopili, že ani volby řešení nepřinášejí, protože nemohou. Naše troj- a pěti-koalice jsou popřením politického stranictví a jsou zbavením se možnosti racionálně vládnout. Jsou novou verzí bývalých národních front. Vláda koalic vznikla jako důsledek odporu naší polistopadové politiky k většinovému politickému systému, který by umožnil vítězství někoho a něčeho. Teď vyhrávají, resp. spíše prohrávají všichni.
Ideálem současnosti je pasivní občan, utěšující se komunikací na sociálních sítích, občan, který si neuvědomuje, že je mu v tom podstatném povolen jen jeden jediný názor. O tom je ostatně ona dnes tak velebená politická korektnost. Není ničím jiným než pokrytectvím.
Do onoho jednoho správného názoru, dnes a denně omílaného v České televizi a v Českém rozhlasu, bohužel patří
* takové bizarní ideologie jako je agresivní genderismus, jako je zelené blouznění o rozhodující roli emisí CO2 ve vývoji klimatu a jako je obhajoba masové migrace na bázi zcela pochybného multikulturalismu;
* patří k tomu i omezování svobody slova a zavádění cenzury (viz nedávno zahájená příprava zákazu tzv. antisystémových názorů a postojů);
* patří tam přepisování dějin. Členové Českého svazu bojovníků za svobodu oprávněně sledují, že jsou hanobeni a pomlouváni ti, kteří se zasloužili o naši svobodu a že jsou zlehčovány zločiny našich nepřátel;
* v neposlední řadě tam patří ohrožení naší svrchovanosti a národní identity, neboť to se nehodí do představ globálních elit vládnoucích Evropě a světu.
Někteří z nás tyto tendence kritizují už delší dobu. Válka na Ukrajině všechny tyto tendence ještě zesílila a poskytuje snadnou záminku k zesilování tlaku na ty, kteří si dovolují o nich mluvit kriticky. Mám strach, že nic z toho, co jsem teď zmínil, nebude diskutováno na dnešním slavnostním večeru v nedalekém Vladislavském sále.
Cesta ke změně, nápravě a obnově je zahalena v mlze. Vydat se po ní bude vyžadovat ohromné úsilí všech, kteří si tyto zásadní věci a souvislosti uvědomují. Bude vyžadovat nalezení shody všech, kterým není lhostejná budoucnost naší země, i když se liší v řadě jednotlivostí. Musíme se však po této cestě co nejdříve vydat. Už včera bylo pozdě.
Ještě jednou děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu za uspořádání dnešního setkání. Přeji Vašemu svazu, aby byl jeho hlas stále slyšet. Naše země to potřebuje.
Projev Ivana Davida
Vážení přítomní,
je mi velkou ctí promluvit v tento den na tomto místě a právě k vám.
Připomínáme si výročí, které je stále státním svátkem, ale podle cizích plánů nemá napříště znamenat nic.
Každý národ, který má svůj jazyk, svoji kulturu a svoji historii, má svůj smysl. Národ je největší komunita, k níž se většina lidí dokáže vztahovat. Jistěže jsme také Evropané, ale to je slabší identita než příslušnost k národu. Respektujeme jiné evropské národy, všechny si zaslouží stejné úcty a žádný nesmí být zotročen, nebo cizím nástrojem proti jinému národu.
Nenávist k některým je trestána, nenávist k jiným je perverzně povyšována na pozitivní ideu. Ve skutečnosti je taková nenávist stejně odsouzeníhodná jako antisemitismus. Pro primitivy je nenávist předmětem okázalé pýchy. Ve skutečnosti se za ní skrývá ubohý šovinismus, tedy nedůvodný pocit nadřazenosti, nebo stejně ubohá kompenzace vlastního pocitu méněcennosti.
Hodnoty vytvořené člověkem jsou vždy plodem spolupráce. Růže nerozkvete na poušti. Spolupráce není možná bez vzájemného respektu. Jen s ním můžeme pracovat na společném díle, aniž bychom se vzdávali vlastní identity, nebo vnucovali vlastní hodnoty jiným.
Náš národ už po staletí nevede války, neúčastní se dobyvačných tažení proti jiným, nevraždí a nekrade. Nemá a neměl kolonie, neparazitoval na jiných. Vstal z popela v národním obrození a ve dvacátém století dokázal svoji životaschopnost.
Nevím, proč bychom si měli nechat vnutit, že máme pro cizí zájmy pomáhat ničit, vraždit a krást. Prý si tak musíme dokazovat, že patříme na Západ. Neplaťme za tak pochybnou čest tak vysokou cenu! Nepodporujme ty, kteří dovedou žít jen na úkor jiných a musejí pro své odporné cíle pro sebe hledat přijatelná lživá vysvětlení. Proto potřebují pěstovat nenávist, kterou si zaslouží sami.
Cizího nežádáme a vlastní nedejme. »Pracuj každý s chutí usilovnou na národa roli dědičné,« napsal Ján Kollár před téměř dvěma sty lety. To naprosto neznamená, že se máme uzavírat před světem.
Jako národ máme právo na plody vlastní práce. Máme se prý solidárně dělit. Oni se prý dělí a zřejmě nás tedy milují. »Zloděj bližního že nemiluje? Vždyť on se s ním rozděluje!« napsal Karel Havlíček Borovský. Zase už jsme cizím krmelcem.
Politik, který chce pro obyvatele své vlastní země energii a potraviny za přijatelné ceny je pro hlupáka vlastizrádce. Pro takového, pro něhož je vlastí Evropská unie. Ten stroj na výrobu směrnic, nařízení a obludných projektů, které neslouží nám, ale komusi schovanému za kulisami, kdo tahá za provázky. Evropská unie není vlast, leda snad vlastí korporací a jejich slouhů. K nim náležet nechceme.
To, co potřebujeme je národní obrození. A nejsme jediným národem, který si obrození zaslouží, pokud se na něj zmůže. Lze současně řešit vlastní problémy a respektovat oprávněné zájmy jiných. Víme, že váleční štváči tomu nechtějí rozumět.
Nejsme naivní, potřebujeme armádu a zbraně. Ale k sebeobraně. Ne jako nástroj v cizích rukách a k obraně cizích zájmů. Kdo buduje naši armádu k takovým účelům, je vlastizrádce, protože plýtvá národními zdroji pro cizí zájmy a vyvolává oprávněnou nenávist těch, proti nimž je naše síla zneužita.
K dnešnímu státnímu svátku by náležela oslava, tedy připomenutí dosavadních úspěchů a výhled do příznivé budoucnosti. Čím to je, že oslavy v posledních letech vypadají jako tryzny? Pokud se vyskytnou úspěchy, pak je to režimu a systému navzdory.
Na vině jsou systematické vady a jejich původci, které můžeme nazvat středověkým označením »zemští škůdci«.
Příčina číslo jedna je naprostá nesamostatnost, úřednické čekání na pokyny. Ty přicházejí jako obvykle shora, ale jejich původ je v zahraničí. Jaký div, že upřednostňují cizí zájmy? Místo vlastní invence musíme plnit bruselská nařízení a povinně zaplevelovat zákony bruselskými směrnicemi.
Příčina druhá je naprostá bezkoncepčnost. Nepotřebujeme plánování každého šroubku, ale potřebujeme kvalifikované analýzy a z nich vycházející rozvojové projekty. Místo toho se prý musíme podrobovat sice chimérickým, ale o to ambicióznějším megaprojektům jako je Green deal se všemi jeho bizarními částmi, jako »připraveni na 55«, »elektromobilita«, »z pole na vidličku« a další. Subjektivismus pachatelů ignoruje fyzikální zákony a reálnou proveditelnost, neláme si hlavu s důsledky pro hospodářství a sociálními dopady. S bohorovným klidem konstatuje růst bídy, pro kterou si vymýšlí originální kategorie, jako je »energetická chudoba«, »dopravní chudoba«, nebo dokonce »menstruační chudoba«. Připomínám další hrůzy, jako je trvalá podpora imigrace s představou jakéhosi multikulturalismu, nebo přepjatý feminismus, adorace menšin, a tak dále…
Příčina třetí je pokles náročnosti a důrazu na výkon a výsledky. Příkladem je nejen upadající školství, ale i nesmyslná podpora neefektivních provozů, zbytečných a parazitních projektů. Vzdor tomu se stále vyskytují špičkové produkty, převratné vynálezy a olympijská vítězství. Převažující trend vývoje je ovšem směr dolů ke ztrátě konkurenceschopnosti.
Příčina čtvrtá je nesmyslná orientace na vzájemně nevýhodnou nespolupráci namísto vzájemně výhodné spolupráce. Závod nelze vyhrát podrážením nohou těch, kteří předbíhají. Čína a dříve rozvojový svět porostou bez ohledu na západní nevůli a snahu o udržení neokolonialistických metod. Ty se dříve vyspělý Západ snaží uplatňovat i proti naší zemi a jejím obyvatelům. A vlastizrádné vlády mu pomáhají. Nespoluprací přicházíme o suroviny, odbytiště a začínáme zaostávat v technologiích.
Pátou příčinou je relativizace pravdy, omezování kritického myšlení, vláda lží, zamlčování důležitých informací a masová produkce informačního balastu. Na základě nepravd nelze dospět k správnému řešení. To vše má směřovat k jediné vnucované interpretaci světa. Vlády neschopné řešit problémy společnosti se vždy snaží potlačovat kritiku, aby zakryly neúspěchy a zlé úmysly. Proto cenzura a sankce proti kritikům pod záminkou údajného boje proti dezinformacím a nenávisti. Jedním slovem totalita.
Stát, který se nestará o lidi, nemá budoucnost. To platí i pro Evropskou unii, která se chová jako mocnářství, ačkoli je jen mezinárodní organizací ustanovenou smlouvami. Evropská unie je zdrojem problémů, není centrem jejich řešení.
A možná je to ještě horší, a to, co pokládáme za chyby, jsou jen součásti záměru. Nejde o »teorii spiknutí«, ale o praxi spiknutí. My ale nestojíme o řízený úpadek, »velký reset«. Chceme mu vzdorovat obrozením, zneškodněním škůdců a obrácením nepříznivých vývojových trendů. Vláda nevystačí s označením právem nespokojených občanů jako lůzy a podvratných živlů.
Na nápravu není nekonečně času. Na palubě se ještě tančí, ale do podpalubí se valí voda.
Zbavme se vlády slouhovství, netečného přihlížení, zbabělosti a strachu. Zvolme si jiný program, lepší organizaci a schopnější vůdce!
Myslím, že ještě je čas!
Projev Jiřího Kobzy
Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo, vážení veteráni, vážení hosté, dámy a pánové,
děkuji za příležitost promluvit v dnešní slavnostní den vystoupit na tomto shromáždění.
Vznik novodobého československého státu – a jeho následné udržení v příslušné podobě a hranicích – nebylo dílem náhody a shody dějinných okolností, ani pouhým darem velmocí, který nám spadl do klína.
Nikoli, oboje bylo do hlavní míry zásluhou našich předků, kteří samostatný československý vybojovali a kteří zajistili jeho zachování, mnohdy za cenu vlastních životů.
A nehovořím zde jen o tom, co 28. říjnu 1918 předcházelo, ani pouze o politicích, mužích 28. října, kteří po jistou dobu seděli v rakouských věznicích čekajíce na trest smrti.
Chtěl bych zde spíše připomenout méně známé historické události, respektive události, o kterých se dnes, zřejmě záměrně, veřejně prakticky vůbec nehovoří. O událostech, které následovaly těsně po 28. říjnu roku 1918.
Jde o to, že převážná část tehdejších českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa. Hned po 28. říjnu 1918 se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku. Součástí nové Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát, mimo jiné, i města jako Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.
21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a vzniklou německou část připojit k plánovanému útvaru zvanému Německé Rakousko, které bylo vyhlášeno 30. října 1918.
Jeho součástí měly být i čtyři tzv. sudetoněmecké provincie Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři německé exklávy – Brno, Jihlava a Olomouc.
11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo přání se k Německu připojit, a den nato, 12. listopadu, toto připojení oficiálně vyhlásilo.
Česká politická a státní reprezentace se oprávněně odmítla našich historických pohraničních území vzdát, s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto velmi správně pro vojenské obsazení příslušného území.
K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech – u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. 11. prosince byl dobyt Tanvald, poté Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla otevřena důležitá fronta proti Liberci – hlavnímu městu samozvané provincie Deutschböhmen. Samotný Liberec byl obsazen 15. 12., Cheb se vzdal 16. 12., Kraslice 7. 1. 1919.
Tvrdě se bojovalo i na Moravě a ve Slezsku – v Bílovci, v Šumperku, v Moravském Berouně. Snad nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly na jižní Moravě, v tzv. provincii Deutschüdmähren – ve Slavonicích, u Prosiměřic, kolem Znojma, v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že se jednalo o regulérní válku proti nepříteli, který měl i zahraniční podporu – ze strany Rakouska a jeho armády.
Prakticky okamžitě po této válce pak následovala československo-maďarská válka (někdy označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919, ve které na naší straně bojovali i Rumuni, snad historicky (spolu se Srby) nejvěrnější čeští a českoslovenští spojenci.
Nové Československo muselo své hranice hájit i proti Polsku, nejsilněji v roce 1919, kdy proběhla tzv. Sedmidenní válka o Těšínsko.
Zde rozhodně stojí za zmínku i to, že československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup na tvrdý nátlak tzv. dohodových mocností, Francie a Velké Británie, a že v souvislosti s těmito událostmi se odehrál snad jediný veřejně známý spor Masaryka a Beneše, kdy TGM byl proti zastavení československého postupu, zatímco Beneš respektoval postoj mocností.
Moderní československý stát se tedy zrodil – a svou další existenci musel od počátku hájit – v tvrdých bojích. Nešlo tedy rozhodně o žádný dar z nebes nebo od Američanů, o žádnou samozřejmou selanku.
Zrod a přežití našeho samostatného státu bylo vykoupeno krví našich předků – a naší povinností je tento stát, suverénní a svobodný, uchovat a předat dalším generacím.