Letošní připomínku upálení velkého českého intelektuála a reformátora bych chtěl věnovat i památce Miloslava Ransdorfa. Právě on je autorem sloganu, jejž jsem si vypůjčil coby titulek svého dnešního zamyšlení. Rád bych vysvětlil, že obě intelektuálně vzácné osobnosti českého filosofického myšlení si zaslouží zcela autonomní místo v českém filosofickém nebi.
Prosím, dovolte mi věnovat každému z obou myslitelů samostatnou i společnou (a snad i trochu duchovně propojenou) vzpomínku.
Mistr Jan Hus pronesl legendární větu, že nade vším vítězí pravda. Stejně tak kázal, že nehodnou vrchnost není záhodno poslouchat a že svého Boha si člověk musí hledat vlastním životním příkladem, který je v souladu s Biblí.
Hus byl pro mocný, ale de facto nemocný středověký církevní korporát nebezpečným dezinformátorem. Církev jej v politicky motivovaném procesu odsoudila za to, že podle středověkého „mainstreamu“ prostě „kázal bludy“.
Nehodlal odvolat, nehodlal přistoupit na „jejich hru“. Odvolával se od soudu papežova k soudu Kristovu. V Kristu hledal Jan Hus samotnou ideu spravedlnosti. A tvrdil, že pravda existuje objektivně, nezávisle na tom, co v souladu s tehdejším mainstreamem rozhodne církevní koncil. Že idea vyšší Pravdy či vyššího Dobra žije tak nějak nezávisle na aktuálně platných zákonech pozemských.
Míla Ransdorf to měl v teologických záležitostech badatelsky složitější, neboť se sám považoval za ateistu. Vedle profese filosofa byl rovněž politikem. Jednou, krátce před Velikonocemi, nicméně osobně navštívil i pravoslavný chrám. A v Mílově pracovně byste našli mezi obrázky také ikonu Bohorodičky.
Řečeno s určitou nadsázkou, pro Mílu však byla „Biblí“ jiná kniha knih. Dílo velkého klasika Karla Marxe Kapitál. Sám Míla napsal řadu svých vlastních spisů. Dovolte mi připomenout tituly Ekonomika pro člověka či autobiografické dílo Není všem dnům konec.
V druhé zmiňované knize nám velký intelektuál komunistického myšlení přibližuje nejen život svůj, ale líčí a komentuje v ní i úhly pohledů tehdy klíčových osobností politiky a jejich světonázory. A to včetně názorů osobností se zcela protichůdným viděním světa.
A tak Míla analyzoval např. svět podle Havla, svět podle Pitharta, a kam jejich světonázory nakonec vedly v životní praxi. Míla obnažil svět laciného pozlátka falešné pravdo-lásky, ale i svět kapitalismu, jak se říká, až na dřeň.
Za pravdu života, dějin a poctivé víry
Míla nepotřeboval sluchátka ani tlumočníky. Když byl zván do francouzské či ruské televize, rozuměl originálu a v původní řeči byl ihned schopen odpovídat redaktorům zahraničních médií.
Jeho politické odpůrce neskutečně štvalo, když jim Miloslav Ransdorf odpovídal citacemi jejich vlastních (pseudo) model a (pseudo) ikon. Například když používal výroky amerických prezidentů a uctívaných osobností západního světa nebo když předkládal autentické výroky pravičáků a kapitalistů.
Právě důkladná znalost jejich osobní ideové apologetiky i diskreditace Mílovi pomáhala při obhajobě svého vlastního životního přesvědčení. Vyznání, na které bylo útočeno nejvíce. Víry ve spravedlivou společnost.
Mílovou vírou se staly myšlenky komunismu. Byla to víra poctivá, pevná, ale přitom nešlo o fanatismus. Mílův myšlenkový svět však nepramenil jen a pouze z jedné jediné knihy. V Mílově bytě byste našli mnoho a mnoho knížek, včetně děl východních myslitelů či knih spirituálních. Jejich osud je spjat s dnešní Knihovnou Miloslava Ransdorfa.
Míla byl poslancem a později ještě europoslancem za KSČM. Přesvědčeným marxistou, troufám si dokonce pronést poněkud kacířskou větu, že byl až téměř marxistou západního typu. Pro Miloslava Ransdorfa se pochopitelně stala klíčovou i osoba Ježíše Krista, a není tajemstvím, že na samém sklonku svého života se chystal o Ježíši napsat publikaci. Kristus byl pro Mílu někým, ke komu vzhlížel obdobně jako např. k francouzskému osvícenskému mysliteli J. J. Rousseauovi.
Podle osobního svědectví pamětníka z Mílova okolí se Miloslav Ransdorf nechal slyšet, že v Boha nevěří. Ale že by si moc přál v něco či někoho věřit. Toto přání je patrné i z jeho publikací – viz tituly Hledali spravedlivější svět nebo Nové čtení Marxe. Mílovo vyprávění bylo vždy prostoupeno emotivním až srdečným obsahem. Za příklad uvedu větu z temně drsného vyprávění o válce: „Představte si, on tam vkročil ten esesák a zastřelil děvčátko.“ Míla totiž v bezbranném a neprivilegovaném člověku viděl to, co v něm viděl Ježíš. Viděl lidské bytosti, s nimiž soucítil a na něž nahlížel levicovým kultem srdce.
Vzpomínku na Mílu Ransdorfa bych zakončil esejí nazvanou Smutná společnost. V ní jsou analyzovány nešťastné osudy lidí v novodobé kapitalistické společnosti po roce 1989. Známý je třeba Mílův výrok o tom, že „po vítězství pravdy a lásky v naší zemi si každý musel pořídit bezpečnostní systém a nové zámky na dveře“. Ale co je asi nejvíc podstatné, Míla si všiml, že po nástupu kapitalismu jsme jako společnost nějak ztratili schopnost prožívat a vychutnávat radost. Jako kdyby právě radost z našich životů po listopadu 89 někam vymizela…
Ano, každá doba má své obětavé intelektuály a má i své inkviziční oběti. V Rakovníku, Mílově rodném městě, má dnes Míla svou pamětní desku. Tuto desku slavnostně představila i naše předsedkyně Kateřina Konečná. Právě Katka Konečná na místě připomenula i titulní Mílův výrok o pravdě. Ten, že pravda je vektor.
A dodala rovněž, že média Mílovi Ransdorfovi nasazovala psí hlavu. Stejně jako (a to už dodávám já) Janu Husovi středověká církev. A víte proč? A zde již znovu cituji soudružku předsedkyni Konečnou: „Jednoduše proto, že se jej báli. Báli se, protože odhaloval to, co měli odhalovat oni.“
Ano, tehdejší i dnešní konciliaristé, mechaničtí vynašeči rozsudků a inkvizitoři v jedné osobě se bojí. Jsou to však jen ubozí podřízení vykonavatelé předem napsaných ortelů. Svatá prostoto!
Bojí se nejvíce těch, kteří odhalují pravdu. Bojí se učitelů, kteří říkají věci tak, jak jsou. Bojí se historiků, kteří hledají a říkají pravdu a kteří bojují za historickou objektivitu. Obávají se těch, kteří žádají dějinnou spravedlnost, a kteří odmítají neofašismus, korporátní kapitalismus a neofeudalismus.
Dnešní inkvizitoři, Foltýnové a současní Bobligové, kádrováci ve vládě i na Hradě, mají prostě zbabělý strach. Z pravdy i z těch politiků, kteří, na rozdíl od nich, svou pevnou víru ve vyšší společné Dobro nikdy nezradili.
Novodobí Bobligové komunikují i jednají mocensky a silově, uvnitř jsou však obsahově, myšlenkově, ale hlavně morálně zcela prázdní.
A tak ve snaze umlčet a zakrýt sociální realitu sahají k dehonestujícím nálepkám. Své černé svědomí a nečestné úmysly projektují do osočování a pronásledování hlasatelů jiných informací. Za (odpusťte mi ten výraz) „svině“ označují lidi odlišných myšlenek, než jaké jsou ty jejich dogmatické, o nichž jako jediných správných není běžnému smrtelníkovi dovoleno ani zapochybovat.
Jenže skutečná pravda se umlčet nedá!
Protože pravda je vektor. A protože jedině pravda nakonec vítězí nade vším.
Tak pravili Mistr Jan Hus a Miloslav Ransdorf.
Jan Masaryk to staré husitské heslo ještě doplnil a trochu poupravil, když pronesl: „Pravda vítězí, ale dá to fušku!“
A s nimi tak pravím i já: „Pravda je vektor!“
Jejím největším svědkem bude čas…
Veritas vincit!
Fotogalerie
