Připomeňme si, že v parlamentních volbách 30. září 2023 zvítězil SMER-SSD se ziskem bezmála 23 procent hlasů. Následovalo liberálně pravicové Progresívne Slovensko (PS) s bezmála 18 procenty, Hlas-SD se 14,7 procenta, OĽaNO bývalého premiéra Matoviče s bezmála devíti procenty, KDH s bezmála sedmi procenty, neoliberálně pravicová SaS Richarda Sulíka s 6,32 a SNS s 5,62 procenta (těsně pod čarou skočila radikálně nacionální Republika se 4,75 procenta hlasů).
Komunistická strana Slovenska (KSS) dlouho jednala s Andrejem Dankem o účasti na kandidátce SNS. Pro byla Huliakova Národná koalícia i Radačovského Slovenský patriot (Miroslav Radačovský byl europoslancem a nyní od března je poslancem NR SR, jeho otec Peter byl příslušníkem 1. čs. armádního sboru), proti se postavila Tarabova krajně pravicová křesťanskodemokratická strana Život–národná strana (Tomáš Taraba je dnes ministrem životního prostředí), ale ještě na sjezdu KSS koncem května 2023 to (nečekaně – pozn. red.) vypadalo, že se KSS objeví na společné kandidátce.
Postupně se preference začaly měnit – mírně v neprospěch SMERU; V průzkumech různých agentur získává SMER mezi 19–21 procenty, PS Michala Šimečky má preference mezi 21–22 procenty, následují Hlas Matúša Šutaje-Eštoka – 8,5-12 %, Republika Milana Uhríka – 7,3-9,3 procenta, Slovensko Igora Matoviče – 7,3-8,8 procenta, KDH Milana Majerského okolo 7,5 %, SaS Braňo Gröhlinga blízko sedmi procentům a pod čarou následují Demokrati Jaroslava Naďa – okolo 4,5 % a SNS okolo čtyř procent. Poslední průzkum, uskutečněný koncem června, vrátil Smer na čelo se ziskem 21,09 procenta, těsně před PS, které by obdrželo 20,83 procenta.
Atentát
Do veřejného života promluvil atentát na Roberta Fica 15. května 2024 v Handlové – produkt nenávistné atmosféry, kterou proti premiérovi rozpoutala opozice za asistence některých neziskovek, médií a lidí z kultury, třeba za účasti i našeho Ivana Trojana či Bolka Polívky.
V náladách společnosti nicméně dál sílí protiválečné a proruské nálady, které byly a jsou na Slovensku zřetelně větší než u nás. Přítomna je také nostalgie po minulém režimu, kdy 56 procent Slováků si myslí, že se dnes žije hůře než tehdy a více než 2/3 lidí označují dnešní dobu za těžkou. Dokládají to i data Eurostatu, podle nichž je čistá reálná mzda v paritě kupní síly na Slovensku nejnižší v EU. Slovensku můžeme závidět alespoň ceny energií a pitné vody, které jsou zhruba poloviční.
Pokud jde o problémová místa, nutno zmínit i fakt, že na Slovensku (stejně jako u nás) je kriticky nízká porodnost; vloni se narodilo 46 tisíc dětí, což je nejméně za posledních 100 let; už pátým rokem zemřelo více lidí, než se narodilo!
Referendum proti sankcím?
Produktem snah o nezávislejší zahraniční politiku, o kterou se pokouší Ficova vláda, bylo nedávné usnesení NR SR z 5. června, zavazující vládu nehlasovat pro přijetí žádných nových protiruských sankcí a obchodních omezení a chránit hospodářské a energetické zájmy SR. S tím souvisí i skutečnost, že 5. 5. odevzdala strana DOMOV Pavla Sloty petici s 356 593 podpisy pro referendum o protiruských sankcích. Nebo také ostrá kritika prezidenta Petera Pellegriniho, který na setkání lídrů Bukurešťské devítky 2. června v litevském Vilniusu podpořil zvýšení výdajů na zbrojení na pět procent – a to jak ze strany Dankovy SNS, Republiky, ale dokonce i KDH. Robert Fico zdůraznil, že skokový nárůst výdajů na zbrojení je nemožný (na druhou stranu na následném summitu paktu NATO Slovensko navýšení na pět procent nerozporovalo – pozn. red.).
Poznámky k politické situaci
Chybou SMERU bylo, že neudělal audit, v jakém stavu zemi přebírá po třech letech vládnutí Igora Matoviče, Eduarda Hegera a premiéra úřednického kabinetu Ľudovíta Odora. Lidská paměť je totiž vrtkavá a hodně rychle zapomíná – teď už lidé mnohé z toho, co je trápí, připisují současné vládě.
Vládní politici si nevytvořili vlastní média a novinářskou obec; vliv neziskovek pracujících v cizím zájmu omezili jen nedostatečně; nedobrou práci pak odvádí valná část kulturní sféry.
Fico jistě vnitřní tlaky zvládne (i za cenu ústupků), otázkou ale je, jak se vyrovná se sílícími tlaky zvenčí. Opírat se může o Maďarsko, není jisté, kam se pohne Polsko s novým prezidentem Karolem Nawrockým (mohlo by dojít k oživení V4 a brát v úvahu je třeba i to, že má solidní vztahy s Donaldem Trumpem a že koneckonců i postoj obyvatelstva k Ukrajině a zbrojení se mění).
Pozice premiéra Fica ve vlastní straně je pevná, strana je stabilní, bez odstředivých tendencí, které si zažili koaliční partneři; hrozbou mu nejsou ani veteráni SDĽ Peter Weiss (bývalý vědecký tajemník ÚML ÚV KSS a předseda ZO KSS na ÚML, později slovenský velvyslanec v ČR, dnes komentátor Práva) či Boris Zala, kteří přešli na stranu opozice, nebo Brigita Schmögnerová, která si zachovává neutrální pozici (velmi cennou roli naopak sehrává Ľuboš Blaha).
Hlasu i SNS odskočili poslanci, ale Fico je tzv. umravnil funkcemi (Huliak, Migaľ) a je relativní klid; na jak dlouho, to se ovšem uvidí. Koalice zdaleka není dokonalá, ale byla jediná možná (rozdíly jsou jak v zahraničně-politických otázkách, tak ekonomických, sociálních a kulturně-etických).
Šutaj-Eštok je z pohledu Smeru lepší a spolehlivější partner, než byl Pellegrini, ale má ve straně tzv. sluníčkáře (Drucker), od kterých lze čekat ledacos.
Danko komplikuje atmosféru ne z důvodů ideologických, ale mocenských – rozpadl se mu klub, přišel o ministra, jeho počínání má mnohdy operetní nádech, ale jeho návrhy bývají správné, leč mnohdy obtížně naplnitelné.
Fico občas vytáhne kartu předčasných voleb, ale objektivně o ně nemá nikdo z koalice zájem, proto i napínání svalů má vždy své hranice. Snad jen Fico by po předčasných volbách získal stabilnějšího partnera – Republiku, ale to by se strhnul hotový poprask.
Opozice je sice hlasitá a pestrobarevná, ale NEMÁ LÍDRA! Ti stávající – Šimečka (PS), Majerský (KDH), Gröhling (SaS) či Matovič (Slovensko) – nemají politickou bonitu, jako dříve třeba Čarnogurský, Sulík či Dzurinda; ve stranách sice číhají někteří – jako Aloiz Hlina (KDH/SaS), Marián Viskupič (SaS) či Martin Dubéci (PS), ale zatím ještě nepřišel jejich čas. Opozice ale má silné donátory a prostředky, které její počínání tzv. ozvučují – jádrem opozice jsou Bratislavané a obyvatelé velkých měst, generace pod 45, která je obětí současného školství (stejně jako u nás).
ČR a tlak zvenčí
S velkým smutkem a nelibostí vnímá slovenská veřejnost nepřátelské postoje a komentáře ze strany české reprezentace; o to cennější byla slovensko–česká konference, kterou v Bratislavě uspořádal spolek Svatopluk Petra Druláka. Vystoupili na ní i premiér Fico, exprezidenti Miloš Zeman a Ivan Gašparovič, představitelé stran slovenské vládní koalice Šutaj-Eštok a Danko, za českou stranu Radek Vondráček (ANO), Radim Fiala (SPD) a předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, v panelu politologů například Ilona Švihlíková, Jan Kavan, Ľuboš Blaha či Jaroslav Dianiška (průběh velmi kvalitně zpravodajsky pokryla Naše pravda). Dokladem oné citlivosti možná byla i síla, s jakou rezonovala omluvná slova za české vměšování, přednesená emeritním pražským kardinálem Dukou v Nitře na Cyrilometodějských oslavách.
Tlak zvenčí, jak víme, neoplývá demokratickými prostředky ani smyslem pro férové jednání (dokladem budiž vše, co se dělo ohledně Ficovy návštěvy 9. května v Moskvě). Slovensko je pro ně snadnějším soustem než Maďarsko, natož Polsko (které odmítá nesmyslná nařízení EU); musí čelit opakovaným trestným výpravám EU do SR, při nichž vynikl třeba český europoslanec Tomáš Zdechovský, ale i nešetrným vyjádřením řady představitelů Evropské komise či některých zemí (německý kancléř Friedrich Merz), které jsou více či méně skrytými vyhrůžkami; své činí i Zelenského Ukrajina.
Okolnosti nutí Fica k manévrování, k nejrůznějším ústupkům, které zase mnozí jeho radikálnější stoupenci doma nevidí rádi. Manévruje, aby ekonomicky nepoškodil a politicky neizoloval Slovensko – a ta dvojakost mnohým vadí, lidé totiž vnímají politiku přes emoce.
Logika přežití ho nutí spojovat se na mezinárodní scéně s pravicí (Trump, Orbán) a také k jisté míře podpory klerikalismu (zvýšení výdajů SR na církev, nadbíhání Vatikánu).
Trocha predikce
Ficova vláda je zkrátka v komplikované situaci, ale dle mého soudu to ustojí a s největší pravděpodobností doslouží do řádných voleb. Preference obou táborů jsou dlouhodobě vyrovnané, zásadní bude jejich koaliční potenciál (přibývá náznaků lavírování KDH). Fico je homo politicus a vydrží-li mu zdraví, může proto příští volby opět vyhrát!