Před časem po poslanecké sněmovně pobíhala předsedkyně PS Parlamentu ČR v tričku s banánem, který měl symbolizovat vítězství kapitalismu nad komunismem.
S plameny v očích, připomínala spíše svazačku z počátku padesátých let, než představitelku Parlamentu ČR. Zbývalo ještě si natáhnout svazáckou košili a postavit se na alegorický vůz s trsem banánů… Byla trapná, připouštím ale, že u mladší generace tyto agitky zabírají, navíc cíleně rozdělují společnost na mladé a starší. Jak řekl výstižně Viktor Hugo „V očích mládí vidíme plameny, v očích stáří vidíme světlo.“ Jak moudrá a nadčasová slova.
Budoucnost, prosperita, ale i postavení České republiky ve světě nestojí na banánech, hamburgeru, nebo na dovolené někde na Seychelských ostrovech. Naši otcové, dědové, stavěli budoucnost své vlasti na zcela jiných základech, měli jiné priority. Bylo po válce, odklízeli válečné trosky, sčítali své padlé, stáli frontu na chleba, později třeba i na ty banány. Přesto jsem svého otce, matku, babičku neslyšel nikdy naříkat. Radovali se z maličkostí. V jejich době vládla skromnost, úcta k práci. Scházely nejen ty banány, citróny, ale i další ovoce z dovozu, na stole místo nich byla česká jablka, švestky, hrušky… Místo toho dnešního, tolik uctívaného hamburgeru, byly v poledne škubánky, ovocné knedlíky, na svačinu do školy měly děti chleba se škvarkovým sádlem. A o těch exotikách se rodičům ani nám nezdálo, těšil jsem se s nimi na Sázavu do Senohrab, na borůvky na Šumavu, nebo s kamarády na týden na Vranovskou přehradu.
Ti naši otcové, dědové, mnozí dnes dožívající v Domovech seniorů, budovali taková díla, o kterých se nám dnes ani nesní:
Energetické a vodní stavby na Vltavě, mezi nimi Lipno, tedy elektrárna a naše největší vodní plocha, dále Hněvkovice, Orlík, Kamýk, Slapy… Postavili atomové elektrárny Temelín, Dukovany, ale i takové skvosty, nad kterými se sklání svět, jakým je vysilač na Ještědu, nebo unikátní přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně, ve výšce 1350 m, která se stala jedním ze 7 divů Česka. Je dokonce nejvýkonnější naší vodní elektrárnou, vám znalým nemusím připomínat, že v době přebytku energie se voda čerpá z dolní do horní nádrže, v době nedostatku energie je tomu naopak. Připomenu ještě vodní dílo na Želivce, které je zase největší zásobárnou pitné vody, celkem pojme 309 miliónů m3. Voda vedená podzemní štolou zásobuje Prahu a další místa.
Pozn. Naší Pravdy: zvláštní, ale dokonce ani komunisty neuslyšíte o tomto vyprávět. Předsedkyně KSČM K. Konečná ani slovem nezavadí, že tato republika byla ve své podstatě vystavěna před r. 1990.
A těch tisíců vyrobených, ale také vyvezených tramvají, lokomotiv, nákladních vozů, obráběcích strojů, milióny postavených bytů, kilometrů desítky pražského metra, ale i cementáren, cukrovarů, pivovarů, na mnohé jsem jistě zapomněl a určitě budete mít pravdu. Pamatuji si tu radost, když 2. března 1978 se Československo stalo třetím státem na světě, po SSSR a USA, které vyslalo svého kosmonauta na dráhu kolem Země. Předeběhli jsme takové ekonomické mocnosti, jako je Británie, Francie, Německo, Japonsko, … jméno Vladimír Remek proslavilo Československo v celém světě. Dnes náš kosmonaut přešlapuje v dlouhé frontě, až si na něj vzpomenou… Jak se říká „slibem neurazíš“, tak snad na něj dojde řada.
Pravidelně chodím do jednoho domova seniorů, téměř pokaždé je vidím, jak sedí na chodbě u své kávy, zastavím se u nich, kolikrát již vypravovali o svém životě, o své práci, kterou milovali a za kterou se nestyděli. Léta utekla, děti dospěly… Dnes jsou často již bezbranní, odkázáni na vůli a pomoc druhých. Vzpomínají na dobu svého mládí, čekají trpělivě na své blízké…
Za každým z nich je vidět obrovský kus celoživotní práce. Vychovávali děti, celý život pracovali, neznali pracák, ani sociální dávky, nehledali ani štěstí z cizině, nevyčítejte jim dnes ten jejich skromný důchod, oni si jej nenechají pro sebe, podarují vnoučata za vysvědčení, či k narozeninám. Zítra přijdou děti z mateřské školky a za jejich písničky jim poděkují pomerančem a čokoládou…
Tak vidíte, co všechno ti naši dědové, otcové dokázali, banány, či pomeranče, tehdy určitě oželeli. Dnes sedí někde na lavičce v parku, či na chodbě v Domově seniorů, nebo jen tak na zápraží u svého domku a sledují nás, jak s jejich odkazem naložíme. Snažme se alespoň tak, jak oni před lety!