30. září jsme si připomněli smutné výročí našich dějin, Mnichovskou dohodu čtyř velmocí.
Anglie a Francie se dohodly doporučit československé vládě, aby přijala Hitlerovy požadavky o postoupení pohraničních území Československa Německu. A v případě, že by nevyhověla, tak neměly v úmyslu Československo před Hitlerem chránit, přestože mělo s Francií obranou dohodu, ale jako by nebyla. Dne 30.září 1938 po horečném jednání, kdy prezident Beneš již použil výraz „hanebná zrada spojenců“, se diktátu čtyř mocností ona vláda podrobila. Učinila to přesto, že lid a armáda byli odhodláni republiku bránit a přesto, že znali nabídku Sovětského svazu poskytnout nám potřebnou vojenskou pomoc, požádá-li o ní buď prostřednictvím Spojených národů, nebo přímo. Současně Sovětský svaz vyslal představitele svých ozbrojených sil do Prahy k projednání součinnosti, doplnil a přesunul více jak 30 divizí k západním hranicím. Tato nabídka ale nebyla přijata. Spojenci nás prodali a to, co přišlo, byl začátek velké evropské tragédie a jak prohlásil E. Beneš: „Nechtějí bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci.....“
I přes naléhavé žádání E. Beneše nebyl do Mnichova k jednání pozván. Bezmocná kapitulace patří k nejsmutnějším událostem v našich dějinách, kdy jsme přišli o třetinu území, museli opustit obranné systémy v pohraničních oblastech, přišli jsme o průmyslové a zbrojařské závody. Československá republika na šest let byla vymazaná z mapy Evropy.
Edvard Beneš po celý zbytek života v sobě nesl dilema - měli jsme bojovati za cenu ztrát a nebo zachránit, co se zachránit ještě dalo pro příští dny? Za svého života se setkal s mnoha veterány bojů, kteří říkali: „Samozřejmě, ztráty na životech by byly nepochopitelně velké, ale bojovat jsme měli, bylo čím a bylo za co.“ Na pomoc Sovětské armády jsme se přitom mohli spolehnout.
Již v průběhu války řešil exilový prezident problém německé menšiny v pohraničních oblastech. Chtěl, aby Němci v Československu žili. Navrhoval tři samosprávné župy a tím by splnil dávný sudetoněmecký požadavek autonomie. Jeho návrh narazil doma i u čelních představitelů emigrace. O odsunu ho začali přesvědčovat Britové již v roce 1940. Po lidické tragédii se s odsunem definitivně ztotožnil a svůj návrh předložil spojenecké komisi. Rozhodnutí dala Postupimská konference. Bez rozhodnutí velmocí by se odsun nemohl uskutečnit. Pravdou je, že velká část německé menšiny, zvláště pak němečtí fašisté žijící nejen v českém pohraničí, měli velký podíl na vzniku Mnichovské dohody, na zničení Československa a dalších tragických důsledků, které postihly český národ. Popravy, odvlékání do koncentračních táborů to byly jen začátky jejich plánu na vyhlazení českého národa. Začalo to občany židovského náboženství a komunisty, kterých zavraždili přes 24.000 a dalšími tisíců vlastenců.
Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti. Jeho celoživotní zkušenost a dílo je pro nás inspirací. Poučení z Mnichova bylo hlavním východiskem poválečné činnosti a upevnilo jeho přesvědčení, že veškeré vztahy mezi státy mají být řešeny mírovými prostředky a demokratickými metodami.